Přeshraniční přechod Tater
Mnohá česká pohoří jsem navštívil a některá mám i dost prochozená, ani zdaleka však ne tolik, jako některá místa v rakouských Alpách. Kdykoli se mne však někdo zeptal na Tatry na bratrském Slovensku, musel jsem vždy trapně přiznat, že je vůbec neznám a dosud jsem je nenavštívil. Přitom jsem tak vždy učinit chtěl, jen nebylo kdy nebo s kým. Když už jsem však toho jara tak cestoval Evropou, musel jsem vyrazit konečně poznávat i nejmenší velehory Evropy. Většina turistických tras však byla touto dobou ještě uzavřena a to včetně jednoho ze závěrečných úseků Tatranské magistrály, kterou jsem si chtěl střihnout. Sehnat ubytování na první den se také zdálo jako nemožné. Nakonec mne však napadlo, že když už si tak cestuju napříč Evropou, proč nepřidat na seznam navštívených zemí ještě Polsko? A přesně to jsem udělal. Ráno jsem zaběhl jen na úřad vyzvednout novou občanku a pak rychle na vlak z Ostravy do Krakova a dále do Zakopaneho. Můj přeshraniční přechod Tater tak mohl začít.
Den 1. - Polsko
Přicházím do Kužnice, procházím ji a konečně stanu na rozcestí, odkud mám dvě možnosti, kudy pokračovat. Buď můžu jít po modré značce nebo po žluté trase, která se později na modrou napojuje. V mapě však vidím zaznačeno více vyhlídek na žluté, a tak se rozhoduji právě pro tu. Jdu tedy dále a přicházím na okraj lesa, kde je velká tabule s upozorněními, jak se chovat, pokud potkáme medvěda. Rychle si ji pročtu a nejvíce mne asi pobaví důraz, abych se k nim nepřibližoval ani je nekrmil. Nejsem přece blbej.
Místo opouštím a pokračuji lesem, který mne záhy přivede na podhorskou louku. Jsou zde nějaké staré sruby, které mi vnuknou vzpomínku na mrazíka, ale jinak nic. Po chvíli opět přecházím do lesa, kde konečně začínám stoupat vzhůru, samotnému mi to však nepřipadá nějak náročně. Krásné výhledy na sebe nedají dlouho čekat.
Pokračuji, broukám si "Tak dej groš zaklínači" česky i poslky, když už jsem v Sapkowskeho zemi a nepřestávám si užívat zdejších panoramat. Když se pak vytratí většina posledních turistů, pouštím si na telefonu rovnou audioknihu. Ne však do sluchátek, prý mám mluvit, abych na sebe upozornil medvědy, ale přece se nebudu bavit sám se sebou. Prostě si to tady budu poslouchat takto.
Netrvá dlouho a vystoupám na Przelecz miedzy Kopami, kde se setkávají modře a žlutě značená trasa. Zde také potkávám poslední skupinu poláků a s jedním se hned dávám do řeči. Prý jsem si vybral tu horší trasu, ale to už teď nezměním, ale jednou třeba tu druhou zkusím. Mne však spíš zajímá, jak je to nyní nahoře se sněhem a s počasím. Ráno prý pod nulou a nahoře sněhu ještě hodně, ale dá se to. Už to vlastně chodí celkem dost lidí, jen bych měl mít mačky. Mám, a tak jsem tedy v klidu.
Ještě chvíli se bavíme, pak už se však vydáváme každý svou cestou. Během pár minut přicházím do místa, jehož fotka se mi v době psaní těchto řádků celkem často ukazovala na instagramu, a tak už i vím, jak se zdejší místo nazývá - Hala Gasienicowa. Už v těchto brzkých jarních dnech toto horské údolíčko působí velice kouzelně, nedivím se tedy, že sem vyráží zástupy lidí i v tuto roční dobu, kdy jsou zdejší louky posety růžovými květy.
Netrvá dlouho, minu zdejší chatky a přicházím na horskou chatu Murowaniec, kde mám pro dnešní noc rezervovaný nocleh. Jdu se ohlásit na recepci a dostávám klíče od společného desetimístného pokoje. Většina osazenstva je pryč a jsou zde pouze dva muži středního věku, od kterých se dozvídám, proč jsou zde postele bez peřin a proč někteří mají na matracích spacáky. Peřiny jsou pouze za příplatek. Prostě Polsko no.
Vracím se tedy na recepci a dokupuju si na noc peřinu a polštář. Jako původně jsem chtěl brát spacák, ale psal jsem na další z chat, kde budu cestou nocovat a bylo mi řečeno, že něco takového není třeba. Tady mne to holt nenapadlo, ale nestěžuju si. Asi bych se vyspal i bez pěřiny.
Opět jdu na pokoj, chystám si postel, vybaluji nějaké věci, strkám konečně telefon do nabíječky a navazuji rozhovor s onimi muži. Brzy se chlubí, kde všude u nás byli a naopak se vyptávají na mé cesty, na Rakousko, na Albánii a celkem se bavíme podobností některých slov naprosto jiného významu. Pak se však zvedáme a odcházíme na večeři, kde si k mému údivu musím opět za vše platit. Myslel jsem, že mám jídlo v ceně, ale očividně ne. Jo lidi, Poláci jsou staří kšeftaři.
Své cesty spojuji především s vychutnáváním si tradiční místní kuchyně, a tak se celkem těším na pyrohy, v nabídce je však k mému zklamání nikde nevidím. Nakonec si teda dávám pořádný bigos a pivo. Bigos je výborný, polské pivo však odporné. Zbytek večera raději strávím s knihou v ruce a o desáté stejně jako všichni ostatní valím spát. Luxusu v podobě sprchy jsem samozřejmě využil také, kupodivu byla dokonce i v ceně ubytování.
Den 2. - Přežít a dojít
Budím se brzy ráno, avšak nechci budit ostatní nocležníky na pokoji. Proto ještě nějakou dobu tiše ležím na posteli a užívám si řádného odpočinku. Horalové však nikdy příliš nevyspávají, a tak se nakonec na snídani vydáváme všichni tak nějak spolu. Scházím tedy do restaurace a dívám se, co bych si dal. Před dalším pochodem se chci pořádně najíst, a tak nakonec beru míchaná vajíčka, klobásky a samozřejmě kafe, bez kterého to prostě nejde. K mému údivu opět za každou položku platím. Zlaté Rakousko ty jo.
Do syta najeden se pak vracím na pokoj a příliš se nezdržuji. Rychle se sbalím a chatu opouštím mezi prvními. Z počátku ještě kráčím mezi skrčenými stromky po kamenném chodníku, ale hranice lesa brzy mizí a taktéž má pěšina se ztrácí pod sněhem. Před sebou vidím celkem strmý bíle zasypaný svah, jehož hřeben je státní hranicí. Právě tu musím dnes překročit a dále chci pokračovat po hřebenech a posléze sejít na Tatranskou magistrálu. To je však ještě řádný kus cesty.
Stoupám tedy na Lialiové sedlo zmrzlým sněhem, když tu si všímám medvědích stop. Nemyslím si, že bych si tím kdo ví jak pomohl v případě, že by mě nějaký zmerčil, ale raději stopu opouštím a pokračuji o nějakých deset metrů dále. I zde však záhy narazím na další medvědí stopy a když se opět přesunu, vidím další. Když se rozhlédnu kolem, začíná mi to být jasné. Sedlo se nachází mezi skalnatými vrcholy, a tak je to jediná cesta, kterou můžou migrovat z jedné strany na druhou. Broukaje si "Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům" ze starého českého večerníčku tak stoupám vzhůru a nedělám si příliš starosti.
Může být něco po deváté, když konečně stanu na Laliovém sedlu. Výhledy jsou odsud parádní a já se se zatajeným dechem jen nadšeně rozhlížím. Je zde jasně viditelně vyznačená státní hranice, podél které se také oběma směry táhne turistická trasa. Tohle miluji, žel bohu však dnes není mým cílem. Abych se pak dostal na slovenskou stranu, musel bych pokračovat po některé z dočasně uzavřených tras a to opravdu nechci. Navíc se stezka táhne přes skalnaté hřebeny s žebříkovými úseky a vrcholy zapadlé sněhem, a i když mám mačky, asi by to byl takhle o samotě trošku risk. I přesto se tam zanedlouho vydávají první skupiny polských milovníků hor. Já se naopak dávám stezkou zaznačenou v mapách, která tato místa podchází po vrstevnici a dále by mne měla vést přes Tichý Vrch, Zadná Garajova Kopa, Krajný Holý Vrch, Krížna a Všiváky. Tam někde bych pak měl sejít na modře značenou trasu, která se napojuje na Tatranskou magistrálu. Hraniční stezka se mi však líbí natolik, že si ji chci jednou opravdu dát!
Opouštím tedy sedlo a dávám se jasně viditelnou úzkou stezkou, která mne sice občas vede přes sněhová pole svažující se dolů, ale to není nic, co bych neznal z jarních měsíců v Tyrolsku. Prostě to přejdu a ani nesmeky si nenasazuji. Po nějaké době však přicházím k jednomu opravdu dlouhému úseku, který vede přes velice strmý svah a sníh je navíc stále zmrzlý a zledovatělý. Vypadá to celkem nebezpečně, a tak si to nějakou dobu nedůvěřivě prohlížím. Nakonec se však rozhodnu nasadit bodla na nohy a vydávám se pomalým opatrným krokem na cestu. Led je však tak tvrdý, že zabere celkem dost úsilí se do něj vůbec zarazit. Ale pořád to nějak jde.
Mám za sebou tak čtvrtinu cesty, když tu se najednou stane kdo ví co a já letím. Jedu po ledu, a snažím se zachytit. Zkouším to, ale není čeho. Jen si dřu ruce do krve o led. Stále letím. Zkouším zabodnout hůlky. Jedna odletí do neznáma. Absolutně nevím, jak to zastavit. Netuším, co mám dělat. Svištím stále rychleji. Pod sebou už vidím les. Rozbiju se o stromy? Jde to vůbec? Co když je tam nějaký skalní převis? Ano, zabiju se!
Opravdu, už jsem s tím smířen. Tohle je konečná Dave. Dohrál jsi. Dopadneš jako mnoho našinců v Tatrách a staneš se součástí slovenských vtipů o Češích v Tatrách.
Ne! Tohle ještě není konec. Najednou vidím po straně obrovský balvan. Chytám tedy druhou hůlku oběma rukama, pokouším se ji zaboudnout do země a nasměřovat se na onen balvan. Povedlo se. Rychle se stáčím a narazím do něj batohem, takže se nic nestane. Chvíli zde tak visím a zhluboka rychle a vyděšeně dýchám.
Co teď ? Přemýšlím rychle. Kam se hnout? Jsem na druhé straně toho sněhového pole. Mám to vyšplhat po kamenech a pokračovat dále? Co když mne čekají další takové úseky? A co když ještě horší? Budu se tudy pak vracet a opět riskovat? Mám se vrátit? A co pak? Jet domů? A mám vůbec jak přelézt zpět nyní? Pravda, je to zde mnohonásobně užší než nahoře, ale i tak?
Myšlenky se mi míhají hlavou po tisících a spíše instinktivně se vydávám na další nebezpečný přelez zpět na původní stranu. Je to fuška. Je to nebezpečné. Stále zhluboka a rychle dýchám a snažím se to přelézt. Povedlo se! Povedlo se! A teď co? Nahoru! Zpět na stezku. Jen nevím, kde se nachází. Nevím, jak je vysoko. Prostě šplhám po kamenech, dokud na ni nestanu. Pak se vracím na okraj této sněhové pasti a ještě jednou si ji prohlížím. Mám to zkusit znova? A kde je vlastně má hůlka? Nikde ji nevidím. Nemá cenu riskovat. Otáčím se na patě a vracím se na sedlo, na které jsem ráno šplhal a ze kterého jsem se vydal právě zde.
Nevím jak dloho jdu. Opravdu. Ale nakonec zde přicházím. Až tady se svalím na zem a asi mi teprve nějak dochází, co se vlastně stalo. Možná jsem v šoku. Brečím a třepu se. Shazuji batoh a hledám v něm lékárníčku. To už se však ke mne sbíhají nějací Poláci a je jim jasné, co se stalo. Ochotně mi nabízí pomoc, já však odmítám. Odcházejí tedy, zatím co já si zkravené prsty a nohy zalévám desinfekcí. Jsou pryč.
Ještě to chvíli potrvá, ale nakonec se uklidňuji. Vytahuji svačinu a láduji ji do sebe, zatímco koukám do map a snažím se najít co nejlepší trasu, jak se dostat na Popradské pleso, kde mám dneska nocovat. Vypadá to bídně a beznadějně, ale nakonec to přece jenom nějak vykoumám. Jen budu muset pokračovat pár kiláků po zakázané trase. Nu, snad mě nikdo nechytne a pokud, tak bude mít pochopení, když si mne prohlédne. Zatímco ráno jsem měl před sebou jen 32 km, nyní je po 11 hodině dopoledne a já mám před sebou víc jak 35 dalších. Úžasné!
Vstávám tedy a po hranici se vydávám na opačnou stranu až na Suchou Przelecz neboli Suché sedlo. Zde pak zahajuji předlouhý sestup po klikatící se žlutě značené trase až do údolí. Je ticho a nikde není ani živáčka, o to více se rozhlížím, zda někde nenarazím ne nějakého toho brumlu. Cesta se táhne, výhledy jsou však naprosto skvostné.
Po celkem dlouhé době přicházím ke studánce, kde si alespoň doplním vodu a posléze přecházím do lesa. Půda je mokrá a stezka bahnitá a právě zde narážím na další medvědí stopy. Jo, místo kde lidé nyní nechodí, tady je jim hej. To sis zase vybral cestu co? Pouštím si tedy do kroku audioknihu Zaklínače a šlapu si to dále, dokud nepřekročím Tichý potok a nestanu na asfaltové cyklotrase. Teď už to bude na pohodu, jen to chce zařadit pořádné tempo a do večera dojít na Popradské pleso. Mám před sebou ještě pořádný štrek.
Pokračuji tedy po prosluněném prostranství a začíná mi být neskutečné horko. Blištivá studená voda přímo vybízí ke koupeli, na tu však není čas. Mašíruji si to tedy vojenským krokem a pálím metr za metrem, kilák za kilákem, až opět kráčím hustými lesy. Šlapu, rozhlížím se mezi stromy a úplně zapomínám, kde to vlastně jsem a co tady žije. Náhle, jen kousek ode mne, se něco velkého hnědého bleskově hne mezi stromy a mizí to. Bylo opravdu obrovské! Byl to medvěd? Či jen přelud? Opravdu netuším, ale opět mne to probere ze snění do přítomnosti.
Po nějaké době dorazím k turistickému přístřešku u silnice, a tak si řeknu, že je čas poobědvat.
Dostatečně zasycen kusem salámu a suchým chlebem se zvedám a pokračuji ve svém pochodu mezi lesy a loukami. Stoupání je zde nulové a výhledy téměř žádné. Prostě jen do nekonečna se táhnoucí rovná cesta. Po asi hodině chůze mne to přestává bavit, po další hodině už se začínám hodně nudit. Úplně zapomínám, co mne na tuto trasu svedlo, jak blízko jsem měl ráno smrti a v jakém psychickém stavu jsem se pro tento obchvat rozhodl. Najednou lituji, že jsem nepokračoval dále a nepřestávám si nadávat, že jsem to nezkoušel po naplánované trase dál a dál.
Po hodně dlouhé chvíli přicházím na rozcestí Horáreň pred Tichou, kde kolem hájovny odbočuji na zeleně značenou trasu. Ta mne vede proti proudu Koprovského potoka ve stínu chladného lesa. Využívám tak přítomnosti vody a dopňuji si lahve přímo z potoka. Tak nějak se rozhodnu věřit jeho nezávadnosti a s odstupem času ji mohu i potvrdit. Chvíli si zde posedím a vracím se na cestu, přičemž se mi po hodně dlouhé chvíli opět naskytne tu a tam výhled na nějaký ten zasněžený vrchol mezi stromy. Marně se snažím tipovat, přes které bych šel a odhadovat schůdnost terénu a množství sněhu tam nahoře. Odsud to prostě nezjistím, ale aspoň mám o nějaký způsob zábavy vystaráno.
Blíží se ke třetí, když přicházím na Rázcestie pod Grúnikom, kde přecházím na modře značenou stezku. Ta mne opět vede temnými ztísněnými lesy bohatými na prameny, dokud nestanu ne mýtině, ze které jsou jasně vidět obrysy Nízkých Tater v dáli. Jen nedaleko odtud však vede červeně značená Tatranská magistrála, na kterou se konečně napojuji. Ještě než se však po ni vydám, využiji přítomnosti turistického přístřešku na rozcestí a dám si hodně velkou svačinu. Je už celkem pozdě a před sebou mám pořádný kus cesty, takže je to na místě. Víc už asi zastavovat nebudu. Sedět mi však dělá celkem obtíže. Během ranního sjezdu na zledovatělém svahu jsem si parádně spálil stehna od zdaku dolů a tak vypouští nějakou tekutinu, která tvrdne na spodkách i kraťasech. Když se pak zvednu, mám co odlepovat. Ani nevíte, jak to bolí.
Dále pak klušu po tatranské magistrále, která v těchto místech ještě nijak výrazně nestoupá a nevede ani pořádně horami. Spíše tak nějak po jejich okraji. I přesto nabízí k obdivování překrásnou horskou přírodu a člověk si může užívat horských panoramat - z velké části se tady jedná o masiv Nízkých Tater, ale i tento pohled oko poutníka pohladí.
Táhne k večeru, stíny se protahují a světla pomalu ubývá, když přicházím na dohled Štrbského plesa. Na to popradské je to však ještě kus cesty a nerad bych místními horami putoval v noci, proto přidávám do kroku a na krátký čas opouštím magistrálu, čímž si cestu o něco zkrátím a samotné pleso pak obcházím z druhé strany, než je pro většinu turistů běžné. Ani zde se však příliš nezdržuji, pořídím si jeden snímek a valím vpřed, co to jen jde.
Nakonec přecházím do lesů za plesem, to už se však slunce celkem zklání k zemi a mi přichází SMS od recepční z Horského Hotelu Popradské pleso:
Okamžitě ji informuji, že jsem byl nucen improvizovat a měnit trasu, a tak jsem nabral zpoždění, ale že do hodiny jsem tam. Pak přidávám ještě více do kroku a stále temnějšími a chladnějšími lesy pokračuji na Popradské pleso. Dokonce vynechávám i jeden ze závěrečných úseků Magistrály a beru to zkratkou po zelené trase. Dříve, než nastane úplně tma konečně přicházím do dnešního cíle trasy, kde se hned dávám do hovoru s celkem sympatickou recepční. Pak ovšem mířím do jídelny dát si něco k snědku, ať příliš nezdržuji kuchyni. Bodlo by něco tradičního, a tedy aspoň halušky, ale ty nikde v nabídce nevidím. Nakonec si tedy dám kuře s rýží a po jídle rozhovor s dvěma Maďary, kteří zde jezdí pravidelně a Tatry tak moc dobře znají. Cítím se zahanben, Maďar je zde víc doma než já.
Po jídle a krátkém rozhovoru se pak vydávám na pokoj, kde jsem sám. Nejsou zde však žádné zásuvky a telefon je možné nabíjet jen pomocí USB kabelu. Ten jsem však zapomněl doma, a tak jsem nakonec nucen vrátit se na recepci, zda bych si mobil nemohl nechat tam. Můžu, ale je to na vlastní nebezpečí, recepční pult je přes noc otevřený a nikdo ho nehlídá. Vzhledem k tomu, že jsem však s baterkou na dně a mám před sebou ještě tak den cesty, nemám moc na výběr. Nakonec tedy souhlasím, nechávám zde můj nový Iphone a vracím se na pokoj pro věci. Jdu si dát sprchu, namazat rány a spát.
Den 3. - Po Tatranské Magistrále
Svižným tempem opouštím chatu a krásnou horskou přírodou obcházím pleso. Zatím jsem zde úplně sám, a to mne velice těší. Mohu si tak plně vychutnávat nádheru a klid hor. Jak však stoupám vzhůru, všímám si, že se o stejný výstup pokouší také dvě dívky, které právě obchází pleso stejnou stezkou, jako já před nějakou chvílí. Nečekám však na ně a ani se jinak nezdržuji a pokračuji po stezce klikatící se vzhůru, dokud nezačne sníh převdládat natolik, že se stezka stává neviditelnou. Ještě se tedy nějaký čas pokouším držet stezky, ale nakonec se obrácím přímo ke svahu a zarážeje nohy a tu jedinou hůl, která mi zbyla, hluboko do sněhu šplhám vzhůru. Když si vezmu, co se mi včera stalo, celkem riskantní kousek.
Dá to fakt zabrat, ale po asi hodině neustálého šplhání hlubokým sněhem vzhůru opět přecházím na stezku a za sebou nechávám jasně viditelné čerstvě vyšlapané schody, které tak můžou využít i další chodci. Když pohlédnu dolů, vidím, že tak činí i ony dvě neznámé děvčiny. Zavolám na ně tedy aspoň, že zanedlouho už to mají za sebou, otáčím se na patě a zdolávám poslední metry na Sedlo po Ostrvou, kde se rozhodnu vyšplhat na nedaleký vrch Tupá. Ztratím tím celkem dost času, ale ten výhled mi za to stojí. Těsně pod vrcholem navíc potkávám osmdesátníka, který má slezené snad celé Tatry a bežně zde spává v přírodě. Sedáme si na velké kameny a asi hodinu si zde dokážeme povídat o našich cestách a horách. Člověka celkem zahřeje, když slyší, že i tak zkušený horal jako tady pán sem tam sjede, jako se mi to stalo včera. Vlastně i on se proletěl ve stejný den, takže nebudu zas takové kopyto. Prostě stačí, když podjede hůl a už to sviští.
Nakonec naše příjemné povídání ukončíme a vydáváme se každý vlastní cestou - já nahoru a on zase dolů. Na vrchol vylézám tak akorát na svačinu a zatímco ji do sebe láduji, přihání se těžké šedé mraky a začíná z nich lehce pršet. Oblékám si tedy bundu a rychle pojím, načež se vydávám na cestu zpět na Magistrálu. Je zvláštní, že jsem ty dvě děvuchy zatím neviděl procházet dále ani šplhat na protější Ostrvu. Buď jsem si jich nevšiml, nebo to nakonec vzdaly, otočili se a vrátily ... teda jak se jim nestalo něco horšího, ale snad ne.
Když slézám dolů, už je zde celkem dost turistů a mi je jasné, že jsem ztratil neskutečně mnoho času a chci-li dojít alespoň do Vysokých Tater či Tatranské Lomnice, mám co dělat, abych stihnul alespoň nějaký vlak domů do Ostravy. Příliš se tedy nezdržuji a rychlým krokem si razím cestu po Magistrále k dalším mým cílům, přičemž jasně viditelnou stezku střídají častá sněhová pole, kterými bloudím, dokud nenaleznu stezku na jejich opačné straně. Někdy jde o přechody opravdu strmých úseků, a tak jsem po včerejším adrenalinovém hapeningu snad ještě opatrnější.
Míjím malebné Batizovské pleso položené ve zdejší krajině, kde se chvilku zdržím pořizováním fotek a především si zde doplním vodu. Pak však místo opouštím a zaměstnávám nohy dalším pohodovým horským pochodem.
Stezka mne tak dovede až na Velické pleso, při kterém stojí Sliezsky dom. Přemýšlím, že si zde zajdu aspoň na rychlou polévku, pivo a toaletu, ale na horský hotel to vypadá trošku moc luxusně a nabývám dojmu, že v tuto roční dobu je restaurace pouze pro hotelové hosty. Alespoň to tak na mne působí a necítím se, že bych zde s mými odřeninami a obnošenými věcmi úplně zapadl, a tak restauraci záhy opět opouštím a pokračuji ve svém veselém putování.
Musím říci, že tato část magistrály je o poznání lepší než úseky, kterými jsem šlapal včera a krom výhledů na nedaleké Nízké Tatry vede opravdu zajímavými a krásnými místy. Jasně modrá obloha zdobená kupulovitými bílými mraky tento dojem jen podtrhuje.
Pokračuji ještě nějakou dobu, když tu mne napadne, zda bych se neměl taky podívat, jak mi jedou vlaky a jak to stíhám. Na nějakou dobu si teda sedám na veliký kámen a kontroluji jízdní řády. Jo, ještě něco mi jede, ale celkem pozdě. Pokud mne paměť neklame, tak až něco po deváté s tím, že v Popradu budu čekat do půlnoci na noční vlak do Ostravy. Na ten se mi však z mi záhadného důvodu nedaří koupit lístek, a tak toho nechávám a poslouchaje Zaklínače - Divoký hon pokračuji na Vysoké Tatry - Starý Smokovec, přičemž až po Hrebienok pokračuji po tatranské magistrále. Zde však přecházím na Zeleně značenou asfaltku a tyto nádherné kopce pomalu ale jistě opouštím.
Čeká mne tak zdlouhavý mírný sestup lesy a nakonec přicházím na okraj Starého Smokovce, kde ochotně v koši nechávám tu jednu hůlku, která mi po mé cestě napříč Tatrami zůstala. Však co s jednou? Před odjezdem do Dolomit, které jsou cílem mého dobrodružství hned příští týden, si holt budu muset narychlo pořídit nějaké nové. Teď je však čas se najíst. Je kolem šesté, první vlak mi jede až po deváté, a tak mám spoustu času. Ještě nějakou dobu se tak procházím po Smokovci, až nakonec zapadnu v jedné místní kolibě. Dávám si výborný drůbeží vývar s nudlemi a zeleninou a konečně mé vytoužené halušky. Ani po jídle však nikam nespěchám. Hraje zde živá cimbálovka a chlapíci jsou vskutku čiperní. Když jim něco i já přihodím, pochválí mi můj tyrolský klobouk a spustí Vídeňský valčík. Prostě nádhera. Také mi zde dovolí nabít si telefon, takže bych byl vůl, abych odtud utíkal a pak někde seděl po tmě a znuděně jen zíral do temnoty noci. Strávím zde tedy celkem báječný večer a až po té zamířím hledat nádraží. Času mám však tolik, že jdu až do Nového Smokovce a i zde se ještě něco načekám, než mi přijede vlak do Popradu.
V Popradu bych pak měl mít minimálně další dvě hodiny, než přijede vlak, na který se mi nedaří sehnat jízdenky. Záhy zjišťuji proč. Je to noční vlak, kde je nutná rezervace a je kompletně vyprodaný. Naštěstí však ještě o hodinu později jede Leo Express, který do Ostravy přijíždí ve stejnou dobu jako vlaková souprava vypravená společností České dráhy. Kupuji si tedy místenku a další hodiny se procházím nočními ulicemi města, které se zdají mnohem bezpečnější, než nádraží. Na vlak přicházím tak akorát a nepohodlně zkroucen na sedačce vyrážím domů na Ostravsko. V Ostravě si bolestivě odlepím kraťasy z mých hnisajících ran pod zadkem a vydávám se na autobus, který mne domů doveze krátce po slunce východu. Pozdravím se s tatou a bratrem a jdu spát.