Puig de Galatzó

13,5 km       1002↑        875↓

Dnes nás celkem brzo ráno probudí auto, které zastavuje před Refugi. Někdo z něj vylézá a jde si dle zvuku dovnitř pro nářadí. Už očekávám klepání na plachtu stanu, pokutu, dohadování se a případně jiné problémy, ale nakonec nás nic z toho nečeká. I když se jedná o lesní správu, místní rangery, ochránce zdejší přírody či tak něco, jak později zjistíme, protože budeme procházet kolem, vůbec si nás nevšímají a odjíždí si za svou prací. I přesto se raději ve stanu příliš nezdržujeme a rychle se balíme, ať tady nikoho nedráždíme.

Sbaleni opouštíme stan a balíme i ten. Z venku je celý orosený, obloha nad námi je zatažená, celkem dost fouká a je neskutečná kosa. Takhle jsem si naši cestu za trochou tepla na Mallorce fakt nepředstavoval a má slečna už vůbec ne. Ale tak aspoň že neprší. Teda, zatím… 

Když máme více méně sbaleno, jdu pro svůj kotlík a musím říct, že jsem zklamán množstvím vody, kterou za noc nasbíral. Přijde mi, že nemám o moc více vody než po hodině čekání včera večer. Snídani si však uděláme a pak se vracíme k rozcestí na coll de la serra dels Pinotells, kde jsme včera cestu opustili. Právě zde bychom měli z GR221 sejít a pokračovat po stezce pod vrcholem Galatzó, pokud tedy nějaká stezka vůbec existuje. Vzhledem k tomu, jak jsme na tom s vodou a jak silný zde fouká vítr měníme však plány a po dalším z ramen GR221 sestupujeme k další Refugi v údolí pod horami. Cestou by měl být pramen, když nebude, zkusíme to na chatě a pokud ani to nevyjde, nezbude než pokračovat do es Capdellá a odsud se vrátit. Nu, nakonec vše dopadne lépe než bych čekal a dnešek se dá považovat za tuze krásný a velice vydařený den.

Za silného větru a mírného mrholení pod potemnělou oblohou přicházíme až na rozcestí, odkud bychom dle původního plánu pokračovali stále rovně. Všude kolem se pasou kozy a nechápavě na nás zírají. Jedna stojí na skále vysoko nad námi jako lví král a přísně pozoruje okolí. Směrem, kterým bychom pokračovali mít dostatek vody, vede úzká neznačená ale jasně viditelná stezka, takže by pokračovat právě tudy bylo možné. My ji však musíme opustit a později se zde snad vrátit. Šlapat dvakrát tu samou trasu se mi však příliš nechce a když začneme sestupovat po strmé rozbordělé hliněné stezce plné volného kamení, tak už vůbec ne. Šlapat tudy vzhůru? To určitě! Chce to najít jinou trasu, a tak začínám pokukovat po alternativní stezce přes Puig Galatzó. Otázkou opět zůstává, zda stezka viděná v Mapy.cz skutečně existuje.

Po krkolomné stezce mezi skalami scházíme velice pomalu stále níže. Tak pomalu jsem snad ze žádného kopce ještě nikdy nešel, ale strmý a nestabilní terén v kombinaci s těžkým batohem a slečnou, která po horách běžně nechodí, dělají svoje. Jsem opravdu rád, když konečně sejdeme ke studni Pou de ses Sínies, odkud dále vede pohodlná široká pěšina relativně po rovině. Teoreticky by se zde dala doplnit i voda, ale k tomu bychom potřebovali kýbel a lano, abychom mohli nádobu slanit dolů a pak ji opatrně i s vodou vytáhnout vzhůru. Bohužel jsem nebyl pamětliv slov Samvěda Křepelky o důležitosti lana na takové výpravě a žádné si nevzal. I kdyby jo, stejně by mi stále chyběla nádoba, která by se dala pohodlně připevnit na náš provaz. Nezbývá než pokračovat další dva kilometry k chatě pojmenované po vrcholu, který jsme dnes měli podcházet a na který budeme ještě stoupat, tedy Galatzó. Nespěcháme však, má drahá polovička si dává pauzu a já šlapu na vyhlídku, která by měla být někde nad námi a pak vysokou trávou ještě kus dále na zarostlý kopec, odkud mne čeká výhled na průsmyk před námi. Až po té se vracím a pokračujeme v cestě.

Netrvá dlouho a narážíme na první lidi jdoucí z protisměru. Hned se nás anglicky ptají, zda jdeme GR221, ale než jim vysvětlovat, jaký je náš skutečný plán, raději jim potvrdíme, že ano. I přesto si vysloužíme jejich veliký obdiv a respekt. Využíváme tedy příležitosti a ptáme se, zda máme kde cestou doplnit vodu. Prý nedaleko odsud. Jen asi kilometr nebo dva. Paráda, loučíme se pokračujeme v cestě.

Po nějaké době opouštíme les a pokračujeme prašnou krajinou, dokud nedorazíme k nádrži na dešťovou vodu, ze které je zakázáno čerpat či se v ní koupat. No asi by mě to ani nenapadlo a pokračujeme dále k refugi Galatzó, která už není moc daleko. Zanedlouho po široké prašné cestě přicházíme do rekreační oblasti mezi rozsáhlými olivovými sady. Na jedné straně je podlouhlá chata s posezením pod mladými pomerančovníky, na straně druhé nějaká církevní stavba, pravděpodobně starý klášter. Před ním je asi celý školní zájezd, kterému se dostává nějakého obsáhlého výkladu ve Španělštině.

Nechávám věci i mou mladou na lavičkách pod stromy s pomeranči a vydávám se hledat vodu. Jako první mířím do zahrad, kde je spousta kohoutků. Žádný však nevydá ani kapku. Jak jinak, samozřejmě. Proč by zde měl poutník mít možnost třeba jen zvlažit rty.

Dále se vydávám za zdi kláštera, kde najdu automat na nápoje. Podává však jen malé lahve s vodou nebo plechovky se slazenými nápoji jako Fanta, Cola či Pepsi. Paráda, i tohle je možnost, jen to chce dostatek drobných. Nakonec mířím do chaty, kde se rovnou ptám i na možnost jídla. Prý nám můžou nachystat chleba, což zdvořile odmítám a jsem rád za tři lahve vody, které zde zakoupím. Pro další pak posílám mou paní, a další bereme v automatu spolu se studenými slazenými nápoji, které nám přijdou celkem vhod. Nechci, ať to vypadá tak blbě a nemají nás za pár totálních ztracenců, kteří jim přišli zlikvidovat veškeré zásoby vody. A když už máme vodu, tak si konečně uvaříme i skvělý oběd od Adventure menu. Po dvou dnech konečně teplé syté jídlo.

Jsme najezení i napojeni a konečně nastává čas vydat se opět na cestu dále. Nehodláme se však vracet zpátky stejnou cestou, jak jsem už psal několikrát. To bychom dost možná byli večer právě tam, co dnes ráno a moc daleko se nehnuli. Chci to zkusit jinudy a pokusit se přejít Puig de Galatzó přes vrchol a částečně i po hřebeni. Prvně se tam však budeme muset nějak vyškrábat. Balíme tedy věci a po cestě kolem chaty šlapeme asi dvě minuty, načež narazíme na zamčenou bránu olivového sadu. No což, tak ho obejdeme.

Otočka na "hlavní Straße" vedoucí od města k chatě a šlapeme kus až na rozcestí, kde se s tímto nástupovým ramenem GR221 loučíme. Není mi moc jasné, proč jich má tolik a už vůbec nechápu právě tohle to, které vás vyvede vzhůru na hřeben, abyste hned zase šlapali do hustého lesa hluboko na druhé straně.

No nic, opouštíme tedy značenou trasu a širokou lesní cestou se vydáváme vstříc novému neznámému dobrodružství. Cesta se klikatí lesem a stoupá velice mírně a sem tam nabízí zajímavé výhledy. Není to nic náročného, asi tři sta metrů převýšení na prvních dvou a půl kilometrech a místy je to fakt rovinka, takže by se to dalo hravě zvládnout do hodiny. To by však ten můj Nuník musel taky jít a nestávkovat s každým krokem, jak je to náročné a nemůže. Jo, tu tak někam vzít.

Než dorazíme k posezení na okraji lesa, už celkem pěním. Od rána za sebou nemáme ani devět kilometrů, před sebou máme nejstrmější výstup dne s celkem přísným převýšením na neznámý vrchol možná neexistující stezkou a za dvě hodiny bude zapadat slunce. Když mi řekne, že si chce dát pauzu na čaj a jídlo, už se smiřuji s tím, že dnes nikam dále nedojdeme. Klidně tady můžu rovnou rozložit stan. V tom krpálu, který nás čeká to půjde jen těžko, na vrcholu asi také ne a sestup dolů skalisky se zdá ještě strmější než výstup. Ideálnější místo než tuto piknikovou louku opravdu nenajdete. Slehlá tráva na některých místech naznačuje, že bychom nebyli prvními, kdo zde kempoval.

Devět kilometrů za den. Jsem zdrcený, naštvaný a je mi z toho celkem smutno. Takhle ty hory nikdy nepřejdeme.

Prej proč nic neřeknu, nepauzovali bychom a šli dále a jen co se zahřejeme čajem, půjdeme. Moc se mi do toho ale nechce. Cesta zde končí na okraji lesa a před sebou máme jen nejasnou stezku vysokou trávou a bílá skaliska. Je mi jasné, že na vrcholu budeme za tmy. Co asi tak uvidíme? A jak zvládneme sestup skalami? I když mi přijde lepší zůstat, nakonec se nechám přesvědčit a vyrážíme na cestu. Přinejhorším víme, kam se vrátit. Právě tady na toto místo. Má víc kuráže než já, to se musí uznat.

Ještě nějakou dobu kráčíme po rovince sotva znatelnou stezkou trávou vysokou po pás, načež se zelená divoká louka začíná prudce svažovat. I když nic jako pěšinu nevidíme, bloudit nebudeme. Celý výstup je lemován pravidelně vztyčenými kamennými mužíky rozestavěnými v opravdu krátkých rozestupech. Jsem až dokonale překvapen, že zde opravdu existuje takto značená stezka a začínám náš přechod pohoří Serra de Tramuntana vidět o poznání optimističtěji. Jen tak dále.

Stoupáme do krpálu jak sviňa a před sebou nemáme nic než strmou zelenou stěnu končící v nedohlednu. Kdykoli se však otočíme, jsme uchváceni výhledem na kopce za námi a nezvykle zvlněnou jasně zelenou krajinu. Když začne odrážet zlatavé odlesky od zapadajícího slunce, jsem teprve dokonale uchvácen. Je to tak krásné, že jsem to ani nečekal. Opravdu skvostná podívaná a pastva pro mé dobrodružné oči.

Naše sotva viditelná pěšina nás přivede k první větší překážce v podobě asi tří metrové skály, na kterou musíme vyšplhat, ale to jde velmi snadno. Dále procházíme stále hustším stromovým porostem, kde dokonce potkáváme osamělého chodce jdoucího v protisměru. Ten však pravděpodobně až na vrcholu nebyl, s jistotou to však říct nemůžeme.

Cestička nás totiž stále hustěji rostoucí stromovinou přivede na okraj svahu, který zdoláváme vratkou chůzí v sílícím větru na hrbolatém povrchu bílé skály. Jak jsme si už v prvních dnech všimli, povrch zdejšího kamení absolutně neklouže, takže se nemusíme moc bát, že bychom sklouzli a žuchli dolů nebo si zvrtli kotník. I přesto opatrnost nikdy neuškodí.

Otázkou ovšem zůstává, jak tohle kamenné jezero opustit. Já intuitivně mířím k místu, které vypadá jako úzká stezka klečí, ale nakonec lezu po čtyřech porostem tak hustým, že mám co dělat, abych se protáhl. Má paní si najde pohodovější stezku. Zanedlouho máme tuto překážku za sebou a před sebou nemáme nic než krátký ale hodně strmý výstup až na hřeben. Na jednu stranu vane opravdu silný ledový vítr, takže opět uvítám mikinu, ve které jsem přijel ze zimní střední Evropy a chtěl ji na začátku cesty vyhodit. Na stranu druhou můžeme obdivovat opravdu fantastický západ slunce, který nás provází až na sedlo těsně pod vrcholem. Za námi ohnivě zbarvená obloha nad mořem za horami. Před námi tma a lehký pruh červánků nad světly do noci se halící Palmy. Chystám si čelovku a pokračujeme vstříc vrcholu Galatzó, kde se ocitáme až za totální tmy, takže ani nemůžu říct, jaký je odsud výhled. Hádám že boží. Ta dobrodružná cesta vzhůru mi však vynahradila všechny výhledy světa, kterých se mi odsud mohlo dostat. Jsem nadšen a mám poměrně dobrou náladu. Jsem rád, že jsem se nechal přesvědčit a pokračovali jsme v naší cestě.

Sestupu z vrcholu za tmy jsem se celkem obával, protože opět s jistotou nemůžeme říct, že by tudy vedla stezka a i kamenné mohyly se pouze za svitu čelovek hledají hůře. Už poslední desítky metrů výstupu na vrchol byly spíše o náhodných krocích než jisté chůzi. Zatímco z druhé strany jsme se však brodili vysokou trávou, na této straně nás aspoň čeká jasně viditelná stezka, která se až na pár úseků hledá snadno. Je to však opět opravdu strmý sešup plný kamení, a tak sestupujeme velice pomalu.

Je večer po sedmé hodině, horám vládne totální tma a fouká opravdu silný ledový vítr. Mě je trošku zima, Mišce brutální kosa a už se nemůže dočkat svého nového dvou set stupňového spacáku, jak sama říká. Jdu napřed jistým krokem, hledám stezku a sem tam se otáčím, abych posvítil na cestu drobkovi za mnou. Pomalu cupitá za mnou a blábolí sladké nesmysly hraným ruským přízvukem. Nakonec ten krpál máme přeci jen za sebou a ocitáme se na rozcestí, kam bychom normálně došli dnes dopoledne a prošli tudy dále. Nedostatek vody nás však donutil sestoupit do údolí a změnit plány. Ztratili jsme tak den, ale užili si překrásných výhledů a jsme bohatší o naprosto jedinečné zážitky netradiční cestou vzhůru. Ničeho nelituji, snad jen že jsme to nestihli přejít ještě za světla. Tento úsek cesty bych však neměnil a klidně se tudy vydal znovu.

Den však ještě nekončí. Ani toto větrné kamenité místo rovinkou pro stavbu stanu zrovna neoplývá, a tak jsme nuceni pokračovat dále. Před sebou máme jasně viditelnou stezku táhnoucí se opět vysokou trávou mezi balvany a skalními zuby po strmými útesy Puig Galatzó. Odhaduji, že plácek pro stavbu stanu by mohl být kolem rozhledny, kterou vidím v mapě, a tak míříme právě tam. Cestou přecházíme po úzké stezičce suťovisko, přičemž po levici se nám otevírá ničím zastřený rozhled na nekonečné hladiny vlnícího se moře, od nějž se lehce odráží světlo měsíce. Opět lituji, že tudy neprocházíme za dne, protože výhled na moře a z něj trčící hory odsud musí být famózní. Takto nevidíme nic než černé obrysy hor a to jen do chvíle, dokud nezmizíme v hustém porostu lesa. Naše stezka se táhne jinak neprostupným prostředím stromů a křovin a je víc než jasné, že zde stan nepostavíme. Nakonec tak opravdu dojdeme až k rozhledně, o které zjistíme, že jde o věž pro kontrolu požárů. Asi nebude úplně super nápad stavět si stan právě zde. Co jak sem ráno dorazí nějaká kontrola a bude z toho průser?

No nic, zvedáme kotvy a vyrážíme dále. Prvně to zkouším stezkou, po které bych chtěl zítra pokračovat. V mapě ji vidím, ale mapy.cz mi tudy trasu nenabízí. Když po pár krocích končím v neprostupném houští, je mi jasné proč. Zítra nás asi čeká pořádná obchůzka, a tak se otáčíme a nějakou dobu scházíme odsud stále níže, načež si jen pár kroků pod stezkou všimnu dokonale rovného plácku tak akorát pro náš stan. Scházíme tam a noc trávíme právě zde. Rychle stavíme stan, vařím porci Tikka Masala s rýží, kterým se dosytíme a hlavně prohřejeme jeho pikantní chutí a jdeme spát. Dneska se usíná samo.