Puig Tomir

16,2 km        472↑        1120↓
(21.3 km      472↑      1155↓)

Jako vždy jsem vzhůru celkem brzy a s radostí shledávám, že už v korunách stromů neslyším hlasité šumění větru, jako tomu bylo večer když jsme šli spát. Možná to dnes nebude tak zlé jako včera a poslední vrchol na naší cestě si užijeme. Vzhledem k tomu že až k zídce přes kterou musíme dále vede celkem široká cesta, raději budím mou partnerku brzy, abychom odsud co nejdříve vypadli. Ze všech míst kde jsme nocovali během naší cesty mi přijde tohle nejvíce na očích, a tak i přes náročnost předchozího dne vstáváme už před osmou a rychle se balíme. Mezi stromy je vidět modrá obloha a sluníčko a opravdu to vypadá na velice krásný den.

Rytmus našeho balení už máme sehraný. Já se balím, zatímco Miška ještě odpočívá zachumlaná ve spacáku, pak lezu ven a dělám ji tak prostor a mezitím co si balí věci, tak já skládám druhou nafukovačku. Pak společně sbalíme stan a vyrážíme na cestu. Po přelezení zídky se ocitáme na úzké pěšině vedoucí hlubokým lesem v údolí mezi horami a záhy míjíme polorozpadlou zeď stavby, kde jsme chtěli spát. Kamení zabírá dost prostoru mezi jejími širokými stěnami, tak si nejsem jist, zda bychom zde postavili stan. Nakonec jsme možná nenocovali na tak zlém místě.

Úzká stezka vlnící se lesem nás nakonec přivede na Coll des Pedregaret, kde chceme GR221 opět upustit a zahájit náš výstup vzhůru do hor. Je tady ohniště i s posezením a tedy ideální místo i doba se zastavit a udělat si kafe a snídani, abychom nabrali energii na jistě náročný výstup. Vždyť máme šlapat z údolí až na vrchol a na prvním kilometru to vychází téměř na 400 m výškových. Nechci být sprostý, ale to bude beztak strmé jak py*a.

Usedáme si na klády kolem ohniště kde je zakázáno tábořit pod pohrůžkou pokuty a vytahuji vařič, abych si uvařil své poslední drcené vločky. O zbytek se milerád podělím s ptactvem ze zdejších lesů. Má paní si vytahuje na benzince zakoupené mufiny a v klidu mezitím snídá. Chystám čaj a kávu, kterou v klidu pijeme. Dnes večer dojdeme do našeho cíle, kde nás čeká na další dva dny pěkný hotýlek. Není kam spěchat. Po včerejším náročném dni a boji se silnými větry máme přece nárok na odpočinek. 

Než se vydáme na cestu, procházím se po okolí a mou pozornost zaujme oznámení na okraji stezky, dle kterého mělo za bouře dojít k sesuvu a cesta je neprůchozí. O opaku však hovoří hned vedle stojící kůl se schránkou s informacemi o trase hned v několika jazycích. Zatímco plakát na stromě působí dost staře, brožury v několika jazycích ve schránce hned vedle vypadají naopak celkem čerstvě. Jsou zde fotky přírody, výhledovky z cesty i vrcholu, informace o výskytu supů ale i kytkách zde rostoucích a také snímky co vás čeká na trase – jedno přísné suťovisko a pak nějaký ferratový žebřík. Zvažujeme zda věřit ceduli na stromě a vzít to tudy, ale nakonec si řekneme že půjdeme dále a přinejhorším se vrátíme. Sotva vyjdeme, běží z kopce proti nám běžec i se psem, což nás naplní optimismem, že cesta někam vede.

Po úzké stezce kráčíme strmě vzhůru lesem, který rychle necháváme ze sebou i pod sebou a stoupáme vstříc vrcholu nad námi. Zanedlouho přecházíme první kamenné pole a přicházíme do míst, kde se výstup pomalu ale jistě mění ve šplhání. Paráda, tohle máme rádi. Ještě než však začneme šplhat do strmého kopce, zaslechneme hlasy. Z lesa pod námi vychází první skupinky turistů směřující tam co my. Hádám, že informace vyvěšené na okraji lesa asi nebudou aktuální a pokud ano, aspoň zde nejsme sami.

Pokračujeme ve strmém výstupu, kdy se střídají mírnější úseky s úseky, přes které musíme šplhat a cítíme se zahanbeni, když nás předběhne děd s holým cédéčkem na hlavě. Ostatní chodce však necháváme daleko za sebou, a tak to asi nebude v nás. Nakonec přicházíme pod skálu, ve které jsou nabité stupínky jako na ferratě a po těch šplháme dále jako po žebříku. Ale ani zde není strmému stoupání konec a ještě si kus vyšlápneme, než konečně staneme na rozlehlém a poměrně plochém hřebeni rozprostírajícím se na všechny strany kolem nás. Hotová kamenná pláň, kterou vrchol převyšuje jen velice nepatrně. Šlapeme k němu, zatímco holohlavý děda už schází do údolí na druhé straně. Nad námi krouží vrtulník, jako by někoho hledal a nakonec se přilepí k zemi na této široké pláni. Jen krátce na to se opět odlepí a odlétá.

Konečně jsme na vrcholu, odkud je úžasný výhledy na horský masiv, kde jsme včera bojovali s krutými větry, na nižší úzké hřebeny hor táhnoucí se k Pollence a pak dále a na předlouhou plošinu většiny nehornaté části ostrova. Nejúžasnější je ovšem pohled na dva hornaté výběžky ostrova táhnoucí se dále do nekonečných vod moře. Pohled na severní stranu je opravdu epický.

Zatímco se kocháme, přicházejí na vrchol další a další turisté. Je zde skupinka mladých Španěláků v riflích a teplácích, kteří si sem vyšli nalovit selfíčka a Německá bába, kterou jsme potkali na chatě Tossals Verds dva dny zpátky. Asi ji naše povídání inspirovalo, protože i ona od chaty dále zkouší putovat mimo oficiální stezku, což ji přivedlo právě sem. Za ten výhled je ráda, včerejší zkušenost ji však včera přivedla do stejné pasti jako nás. I ona totiž zkusila zdolat Massanellu v tom šíleném větru. A stejně jako my marně. Ten vítr byl opravdu šílený, kdo nezažil neuvěří.

Když nabydeme dojmu, že už máme dostatek fotek z místa, tak se po dostatečně dlouhé kochačce a odpočinku zvedáme a vydáváme na cestu dále, která nás přes kamenné pole vede dolů na sedlo Coll del Puig de Ca. Je krásný skoro letní den, slunce září na obloze a opéká kamennou pánev bez jediného stromu, kterou kráčíme. Cesta se v té nekonečně kamenné šedi místy špatně hledá a jindy jde zase o strmý metrový sešup, ale jinak je to pohoda.

Scházíme dolů a blížíme se skalní stěně, kterou máme před sebou. Na té se nachází obrovská rovná planina, kterou jsme viděli z vrcholu Puig Tomir a někde na ní vrcholek Puig de Ca, přes který by dle map měla vést cesta a kudy jsem chtěl původně pokračovat. Jen mi není jasné, kudy by měla vést cesta na tu skálu. To zase bude beztak nějaký extrémní výšplh.

Jak tak šlapeme dolů, řešíme, zda tudy vůbec jít. Můj drobek by už radši dolů. Já jsem pro cestu přes ten skalnatý stůl, ale kdo ví jak na tom netrvám. Nakonec se shodneme, že už jsme toho viděli dost a že šplhat další skálu a pokračovat přes Puig de Ca je celkem zbytečné. Ta hora je opravdu rozlehlá vyvýšená pláň a když se nebudeme pohybovat po jejím okraji, asi nic moc neuvidíme. Navíc hory už máme za sebou a krom pár kopečků po levé straně je to kolem nekonečná rovina a moře, takže ty výhledy za to asi stát nebudou.

Ocitáme se v údolíčku pod Tomirem a skalní stěnou a i když není v plánu šplhat nahoru, koukám alespoň kudy by to šlo a zda do těch skal vede aspoň nějaká stezka. Nikde však nic nevidím, a tak nezbývá než pokrčit rameny a pokračovat za maličkou, která už se brodí přes metr vysokou trávou do nižších poloh. Jít právě tudy se nakonec ukáže jako skvělá volba, protože kráčíme krásnou bezlesou krajinou bohatou na zeleň a křoviny a skály kolem nás se točí do roztodivných tvarů a čarují tak krásné scenérie, jako to jen příroda dokáže. Samozřejmě ani zde nechybí ani skotačící kozy. Opravdu se nám tady líbí a jsme rádi za tuto stezku. Vše je opět tak, jak má být.

Zdoláme středně strmý sestup a ocitáme se na rovné už o něco jasněji viditelné pěšince, po které budeme pokračovat severním směrem. Zde nás uvítá asi ten nejmenší rozcestník, jaký jsme kdy viděli - je zapíchnutý na kolíku v zemi a o moc nepřesahuje naše kotníky. Teď už nás nečeká žádný výstup do hor a další dva a půl kilometru půjdeme po rovince, než zahájíme konečný sestup do Pollency. Šouráme se dále a obdivujeme okolní krajinu, kde se světlé skály pojí s temnou zelení, až dojdeme na malý udusaný plácek mezi křovisky a vysokou trávou. Je to takové malé náměstíčko, v jehož centru se nachází velký plochý kámen, a tak si zde sedáme a dáváme se do vaření. Od rána jsme nejedli a já prostě potřebuji doplnit energii před dalším putováním.

Po krátké pauze se opět zvedáme a pokračujeme v našem putování touto pohádkovou horskou krajinou. Během pár minut přejdeme na širokou štěrkovou silnici, která nás přivede na louku, kde se pase všemožná zvěř. Nejen kozy, které zde všude pobíhají volně, ale i telata a krávy, ovce a koně. Nikde přitom nevidíme žádný plot ani statek, a tak to působí opravdu zvláštně. Jako by snad veškerá ta zvěř měla absolutní volnost. 

Procházíme přes louku a vidíme rozcestník, dle kterého bychom měli odbočit doleva. To se mi však nezdá, protože dle map bychom měli pokračovat rovně a jít tak přímou stezkou. Pokračujeme tak patnáct minut napříč loukou plnou zvěře až ji necháme úplně za sebou. Nejednou je zde velká zamčená brána a plot. Aha, tak nic no. Musíme se otočit a vrátit. To už se na nás i některé krávy dívají jak na blbce.

Jdeme tedy k rozcestníku a sledujeme stezku, po které nás vede. Te obchází tu samou louku jen o pár metrů dále z druhé strany, až nakonec přijdeme k tomu samému plotu jen asi o patnáct. Tady plot jen tak končí a my můžeme pokračovat, abychom se během chvilky ocitly na cestě z druhé strany brány. Vlastně stačilo jít podél plotu a o minutu později bychom tady byli, ale ne, my to celé museli šlapat půl hodiny tam a zpět. Kdo a proč to sem vůbec dal? Nerozumím!

Za chvilku jsme u starého opuštěného statku, kde se pase spousta ovcí a z h hor schází další skupinka turistů. Kudy dále nikdo neví a marně tu stezku hledáme, až ji nakonec nevím jak najdeme. O chvíli později už jdeme po kamenném chodníku, který z hor schází do lesů, až nás přivede k prvním stavením nedaleko Pollency. Další tři kilometry tak kráčíme venkovskou oblastí mezi zahradami, statky a sady. Po obou stranách silnice jsou oplocené pozemky, za kterými se pasou ovce, rochní prasata nebo rostou stromy plné pomerančů a oliv. Celkem překvapeně koukám, když vidím že i ovce žerou mandarinky.

Nakonec nás cesta přivede do centra města. Obloha se barví do ruda a co nevidět bude tma. Šestá hodina večer se kvapem blíží a do přístavu nás čeká hodně rušná asfaltka. Asi není úplně důvod těch šest nezáživných kilometrů šlapat. Ten úsek stojí za hovno i za dne, a co teprve za temné noci, kdy uvidíte velký kulový a stejně tak ta stovka řidičů, která se zde zběsile prohání. Jdeme si nakoupit do Lidlu a pak na autobusovou zastávku. Naším cílem stejně není Pollenca, ale Alcúdia, kde máme na další dva dny ubytování v parádním hotýlku Alcudia Petit. Ani zde však naše cesta nekončí. Chceme se vydat k majáku Far de Formentor na nejsevernějším cípu ostrova. A protože by to byla cesta tam a zpět a my nemáme moc času, vezmeme to výjimečně na kole a bude to stát vážně za to. Já totální necyklista, který běžně jezdí maximálně pět kiláků do fitka a zpátky si ji obzvláště užiji a bohové mi dají jasně najevo, že jsem prostě chodec!