Severní svahy

Větrné počasí předchozího večera se holých svahů drželo nejen po celou noc, ale také následujícího rána, a tak se mi z vyhřátého spacáku opět absolutně nechce a už vůbec pak ze závětří mého stanu. Po chabém pěším výsledku předešlého dne se však přeci jen donutím vstát o poznání dříve, a tak sedím a balím své věci, sotva tmu a šero na kopcích vystřídá slabé první denní světlo. Nakonec opouštím také stan a začínám jej balit. Za silných vichrů, které toho dne vládnou na hřebenech, si ale připadám, jako bych spíše pouštěl draka. Nakonec stan přeci jen sbalím a vydávám se na cestu.

Nějakou dobu kráčím po pěšině, kterou jsem již předchozího dne scházel pro vodu v malebném údolíčku pode mnou a posléze opět šlapu dolů do těchto mi již známých míst. Ačkoli se zde předchozího večera páslo stádo koní, dnes po nich není ani památky. Jako by se vypařili. Pouze nějaký běžec zde probíhá neznámo odkud a neznámo kam. Kývnutím jej tedy pozdravím a pokračuji dále svou cestou, dokud nestanu u další strouhy. Ta se valí z kopců, tvoří vodopády a je sevřena mezi svahy a balvany. Nabízí tak skvělé bezvětří a já si říkám, proč zde neposnídat. Shazuji tedy batoh, rozkládám vařič a dělám si vločky a kávu ke snídani. Než se voda uvaří, zmáknu i ranní hygienu a po jídle si ještě odskočím na velkou. No, samozřejmě v tu chvíli musí neznámo odkud vyběhnout onen běžec a utíkat rovnou kolem mě.

Vracím se k věcem, beru batoh a místo opouštím. Opět mne čaká další mírný výstup na stezku obcházející další svahy severní strany hor. Není to nic velkého a náročného, ale se zátěží, kterou doposud táhnu na zádech, se celkem zapotím a musím si dát i rychlou pauzu na vydechnutí. Právě když si ji dávám a ohlédnu se za sebe, spatřím v dáli na protějším svahu stádo koní scházejících do údolíčka, v kterém jsem původně plánoval nocovat. Schází z kopce, na kterém jsem nocoval a do míst, která jsem k vůli nim opustil. Tohle vědět, tak předešlé noci sejdu dolů, dopřeju si koupel, postavím stan na rovné měkké louce a vyhnu se silným ranním i nočním větrům. Čas už však nevrátím.

Stezka dále se klikatí mezi ostrými šedými skalisky a balvany, což samo o sobě působí zajímavě. Pohled dále však dává tušit, že další cesta bude chabá na výhledy. Obcházím holt nejvyšší pohoří široko daleko a pode mnou nemám nic než rovnou pláň. Jak postupuji dále, dává mi příroda za pravdu. Tato cesta bude opravdu chabá na dechberoucí panoramata. Nu, snad mne to nečeká po celých 300 km, poněvadž pak to bude opravdu těžké a náročené a budu se nutit do každého dalšího kroku. Dobrá nálada a okouzelní prvního dne mne celkem rychle opouští. 

Postupuji dále, zdolávám pořádně rozvodněný úsek, kdy přeskakuji valící se vody a brodím se bahnem, v jeden moment dokonce nešťastně sejdu z cesty, ale záhy si toho všimnu a vracím se na správnou stopu. Nakonec se na mé stezce objeví plot, který jsem nucen přelézt. Není zde žádná brána, jako jsem zvyklý z Tyrolska a na ohradě je nějaký nápis ve Španělštině. Celkem se děsím, aby se zde napásli snad býci, ale jiné cesty nevidím. Přelézám tady tuto překážku a pod modrou oblouhou bez mráčku opékán sluncem zaživa pokračuji ve svém putování. Po dobytku ani stopy a až v závěru mého pochodu touto rozlehlou ohradou stojí cosi přímo na mé stezce. Ja to kráva, nebo býk? Takhle z dálky je to těžko rozeznatelné, ale vypadá to spíše na tu druhou možnost. Pro jistotu si to tedy podejdu, pak se vracím na stezku, přelezu po skále přes drátěný plot a jsem opět ve volné přírodě. Na dohled mám hřbety zdejších hor, které lákají k pochodu po hřebeni a o něco dále už vidím zelené lesy. Už se nemohu dočkat, až opustím tu vyschlou žlutou pustinu kolem mne a schovám se ve stínu stromů. 

Za úmorných veder kráčím dále pod spalujícím sluncem, když konečně dorazím na hranici lesa. Unaven a vyčerpán si sedám na kmen v chabém stínu borovic a krátce odpočívám. Mám hlad, jsem unaven, upocen a je mi neskutečné horko. Ačkoli by zde měly být nějaké strouhy, všechny jsou vyschlé. Nakonec se tedy zvedám a vydávám se hledat v mapě zaznačený potok Arroyo del Alhori. Vzhledem ke stavu mého vyčerpání se mi má cesta zdá nakonečná a to navzdory faktu, že po celou dobu sestupuji lesem. Nakonec však konečně docházím k dřevěnému mostu, pod kterým se řine horská bystřina doslova lákající ke koupeli. 

Překročím most, prosmíknu se mezi stromy a křovinami na pravé straně a stanu nad tůňkou, kterou zde valící se voda vytváří. Nabírám si vodu, ze které si okamžitě vařím oběd a kafe. Nežli se však voda převaří a má strava nabobtná, svlíkám se do naha a skáču do ledové tůňky. Navzdory mé otužilosti a parnému dni v ní nakonec moc dlouho nevydržím, ale ještě několikrát se do ní vrátím, ponořím a dokonce si dopřeji i tolik potřebnou koupel. Než začnu obědvat, připadám si svěží a jako znovuzrozený. 

Najeden a okoupán místo opouštím. Jen si tedy ještě doplním lahve vodou. Pak už ovšem vesele pokračuji ve svém putování. Jako na potvoru mne hned po jídle a koupeli čeká další stoupání, tentokráte však šlapu vzhůru ve stínu lesa, a tak jsem částečně chráněn před úporným sluncem. Ne však na dlouho. Záhy totiž vycházím na planině na dohled od Refugio Postero Alto a slunce se do mne opře naplno. Před chatou však jasně vidím parkoviště a dokonce zde stojí i pár aut. Rozhodnu se tedy sundat batoh, do pytle s již nasbíraným smetím převážně z obalů od jídla dohodit nějaké věci, které dle mého soudu po prvních dnech tahám zbytečně nebo jsou jen váhou navíc (jako na co mi jsou v těchto vedrech rukavice či pixla po vločkách na první tři dny?) a zamířím se hledat odpadkový koš. Ten se zde však k mé smůle nenachází. Nakonec mne napadne na pytel přidělat pětieurovou bankovku jako poděkování za odvoz a nechat jej u jednoho z aut. Opravdu potřebuji odlehčit nohám i zádům. Pak se však vracím ke svým věcem a pokračuji ve svém putování. Je však takové horko, že si nakonec přes hlavu přehazuji mokrý ručník a dále pokračuji pomalu jako nějaký šejk. 

Cesta vede více méně po žlutých seschlých svazích nad nízkými borovicemi. Dole pod sebou vidím stále stejně rovnou planinu, ale nemalou část cesty lemují borovice. Netrvá dlouho a přicházím k další chatě, tentokrát k Refugio vivac de Casas Nuevas. Pasou se zde krávy a já přecházím na velice úzkou stezku obcházející svahy hor. Sama pěšina vede hlubokou trávou a místy je sotva viditelná, jindy vede blátivým terénem a jindy je zase dost kamenitá. Především však neustále střídavě klesá dolů a opět stoupá nahoru a překračuje mnohé potoky. S batohem stále naplněným jídlem na téměř dvou týdenní pochod si místy fakt máknu.

Blíží se večer a mi začíná být jasné, že zásoby vody sebou tahám nadbytečně a bohatě postačí věřit tokům zaznečeným v mapách. Proto si nechávám pouze jednu lahev a zbytek vylévám. Doplním opět až u posledního toku, který vidím v mapě v této části hor a šlapu dále směrem k vrcholu Cerro de los Muertos. Ještě před tím však doplňuji zásoby vody, protože přecházím poslední potok široko daleko.

Je večer, jsem vysoko v horách a denní vedra to konečně vzdala. Mnohý by snad řekl, že je chladný večer, mě je však příjemně. Přes hřeben obcházím výše zmíněný vrchol a pokračuji ve svém putování. Právě zde se však značená trasa rozchází s mapami a vede úplně jinudy a podstatně výše, než je zakresleno v mapách a než zjevně vedla dříve. Nevím, zda je to pro sesuvy půdy, ale nová stezka je zjevně o poznání záživnější. Scházím jí do míst, kterými vede kamenná římsa, na které je vybudována stezka. Na tu se však částečně rozlil nedaleký potok, a tak i ona se stává korytem horské strouhy. Projít tudy suchou nohou není zrovna lehký úkol, ale nějak to zvládnu. Dále pokračuji suchými horskými svahy bohatými na zlatavou trávu a trnité keře a několikrát ztrácím stopu. Nekonec stezku ztrácím úplně, to už je však na dohled široká cesta, po které bych měl kráčet dále. Scházím na ni akorát za slunce západu. Co nevidět světlo dne vystřídá temnota noci. 

I když už padla tma, chci využít schůdnosti terénu a dát si opět jednou noční pochod k další chatě Refugio vivac de Las Chorreras. Dle toho, co jsem četl sice chaty nejsou ve zrovna dobrém stavu, ale to mi nevadí. Bude-li toto místo pro mne přijatelné, vyspím se zde, pokud ne, venku jistě bude rovný plácek pro stavbu stanu. Nasazuji tedy čelovku pro všechny případy, ale kráčím dále klidně za tmy, dokud nezaslechnu štěkot psů v dáli přede mnou. S těmi už mám z Albánie jisté zkušenosti, a tak si usmyslím, že se najím raději tam kde jsem. Hledám vařič, vařím vodu a dělám si rychlou čočkovou polévku z pytlíku. Naliji ji do sebe a pokračuji ve svém nočním putování.

Netrvá dlouho a přicházím do místa zaznačeného jako Hazas de Chola. Ke zmíněné chatě to nejsou ani dva kilometry, ale široká silnice končí u nedalekého statku Corral de Prado Largo. Ještě chvíli pokračuji po úzké stezce, ale tu záhy ztrácím mezi křovinami a kamením a nemůžu ji opět najít, stejně jako nevidím další značku. Nakonec se rozhodnu nocovat právě zde. Rovného místa je zde dostatek. Abych však nebyl zbytečně na očích psům štěkajícím na svazích, stavím stan na opačné straně jednoho ze zdejších skalních útvarů. Drnování ostrých keříků, které zde zůstaly po pastvě dobytka, samozřejmě nesmí chybět. Nakonec se však rozhodnu nenatahovat ani plachtu, poněvadž dnes není vůbec větrno a spát pouze v tropiku. Když se na oblohu vyhoupne jasně zářící měsíc téměř v úplňku, pochopím, jak hloupý to byl nápad. Ani tuto noc toho příliš nenaspím.