Sierra Nevada
GR240 - Sendero Sulayr
S posledním říjnovým dnem mi skončila pracovní sezóna v Tyrolsku a již prvního listopadu jsem směřoval do Vídně s kamarádem, který mne vyhodil přímo před hostelem Ruthensteiner, kde během svých ranních letů z Vídně či po nočních příletech do Vídně s oblibou nocuji. Během odpoledne i následujícího dopoledne jsem si trošku prochodil město a následujícího dne vyrazil na letiště. Před třetí hodinou odpoledne jsem se nalodil na palubu letadla a před šestou hodinou večer už hledal nádraží nedaleko letiště v Malaze. Nakonec jsem jej našel, za asistence člověka k tomu určenému jsem si koupil jízdenku a přesunul do centra Malagy, kde jsem se vydal hledat COEO Pod Hostel. Celkem jsem se těšil, jak si na prostorném hostelovém pokoji přebalím batoh. Místo toho jsem však zavítal do malé buňky s postelí, kam se lezlo po žebříku a s prostorem tak malým, že jsem se tam sotva otočil. No nic, přebalím to zítra. Dal jsem si tedy sprchu a vyrazil shánět plynovou karťuši do nedalekého Decathlonu.
Procházím se rušnými ulicemi setmělé Malagy a brzy nalézám Decathlon City, celý ho prolezu, ale karťuše nikde. Nakonec se na ně zeptám. Ne, tady je nemáme. Ptám se tedy na další Decathlon ve městě a ukazuji jej v mapě. Ano, to je velký obchod v nákupním centru, tam je určitě mít budou. Loučím se tedy a odcházím.
Po asi patnácti minutách přicházím k obchodnímu centru, v němž se nachází i větší Decathlon. Sháním plynové karťuše a nakonec je nelézám. Tyhle však nejsou šroubovací. Okej, a máte aspoň vařič k těm, které tady máte?
Ne, ale v Decathlonu na letišti jeden poslední mají. Borec mi ukazuje nějaký Dacethlon v mapě a okamžitě si hledám spoj. Není mi moc jasné, proč to ukazuje skoro dvě hodiny cesty, ale je večer, tak už asi omezili spoje. Nevím. Podle všeho tam dorazím po zavíračce, a tak mi ho rezervuje na další ráno. Beru dvě karťuše i když mi tvrdí, že potřebuji tři, odnáším je do své buňky a vydávám se někam na jídlo. Po jídle se ještě projdu Malagou a po té zamířím spát. Nevím, zda je to malým stísněným nevětraným prostorem, ale absolutně nemůžu usnout. Nakonec v pozdních nočních hodinách buňku opouštím a jdu na pár piv do nedalekého baru. Pak se pokouším opět usnout. No, moc mi to nepomohlo, skoro se nevyspím a ráno jsem pěkně rozsekaný. I přesto se donutím v osm opustit hostel a mířím na autobus, kterým mířím do Decathlonu, který mi byl včera ukázán.
Jedu autobusem, koukám z okna, míjím letiště v dáli a pokračuji někam pustinou. Najednou si říkám, proč vlastně opouštím město a kudy a kam to jedu? Znova otevírám mapy a co nevidím. Blbec mě poslal do úplně jiného Decathlonu na okraji dalšího města. Autobus až do té doby znova nezastavuje, takže fakt paráda. Už je mi naprosto jasné, proč mi to včera ukazovalo tak dlouhou cestu a neměl jsem šanci stihnout to před zavíračkou. Děkuji mnohokrát. No, snad budou mít ten vařič i zde.
Vystupuji z autobusu a vydávám se hledat vlastně už čtvrtý Decathlon. Vařič zde nemají, ale mají zde karťuše, které potřebuji pro svůj vařič. No WUNDERBAR! Měním je za včera zakoupené a nakonec si nechám namluvit, že na dva týdny v horách potřebuji určitě tři. Po zkušenostech z Dolomit si to nemyslím, ale přeci jen jde o Decathlon produkt, a tak se nakonec nechám přesvědčit. Pořádná pitomost, další dva týdny se tahám s tolika plynu, že bych mohl pomoci s řešením právě probíhající energitické krize v Evropě.
Blíží se jedenáctá a já stále nic nejedl. Vydávám se tedy někam na snídani a plánuji přejezd do Granady a po té dále na Güéjar Sierra, odkud hodlám zahájit svůj další trek. V Granadě však dle všeho nebudu dřív jak v půl čtvrté odpoledne ... a kde je cesta na Güéjar? Nakonec se smířím s tím, že ještě dnes nevyrazím a nejlepší bude v Granadě přespat. Aspoň se dospím, projdu další historické město a dám něco k snědku. Co by milovník kultovního seriálu Červený trpaslík si dávám polévku Gazpacho a rybu. Naprosto výtečné, výborné a neskutečně skvělé.
