Skotsko, jak jsem si jej představoval

27,5 km      760↑      525↓

Opět mne budí denní světlo mnohem dříve, než jsem ze střední Evropy zvyklý a znovu usnout je celkem problém. Mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno se tak převaluji ve stanu z venku obsypaném roji drobných mušek, které mne celkem odrazují od potřeby jít si ulevit někam ven. Nikdy mne nenapadlo, jak může držet člověka něco tak drobného v tak dokonalé pasti.

Může být před půl šestou hodinou ráno, když konečně opět usínám. O to línější vstávání mne toho dne čeká. Když už jsem však konečně vzhůru, stále na mne čekají tisíce těch kousavých mršek, které mne drží ve stanu až někdy do půl deváté. Až tehdy se odhodlám, že zde nemůžu čapět po celý den a měl bych vyrazit na cestu. Chodci obcházející mou Big Agnes si musí klepat na čelo, co je to tady za spáče. Rychle se balím a opouštím stan a bojuje s otravným hmyzem balím i svůj noční příbytek.

Dokousaný jako bych strávil noc v mraveništi konečně místo opouštím a pokračuji v cestě podél největšího skotského jezera Loch Lomond, dokud mne mé putování nepřivede k útulně Rowchoisch, o které jsem předchozího večera uvažoval jako o možném nocovišti. Jsem však rád, že jsem se netrmácel až sem, protože podle hluku, který ke mne doléhá zevnitř, musí být celkem plno. Vzhledem k tomu, kolik lidí na tuto trasu denně vyráží, se tomu ani nedivím. Ani nenakukuji dovnitř abych si místo aspoň prohlédl a zhodnotil jej, jak jsem původně měl v plánu a vracím se na stezku, která vede stále lesy nad jezerem a záhy začíná stoupat, aby se spojila s druhým ramenem West Higlhand Way vedoucím v těchto místech po širší lesní cestě jen o pár metrů výše než úzká stezka, pro kterou jsem se předchozího dne rozhodl.

Po nějaké době mne cesta přivede do míst, kudy se lesy valí horská strouha vlévající se do jezera kdesi pode mnou. Na krátký čas zde opouštím stezku a jdu si doplnit vodu a uvařit kafe a snídani. Jen krátký čas strávený v klidu na místě bez chůze však stačí, aby se kolem vás slétla hejna pakomárů a začala hodovat na vašem těle. Už samotná příprava snídaně je velice bolestivá, a tak není divu, když ji do sebe nahážu během pár vteřin, abych mohl pokračovat ve svém putování a pokud mne pamět neklame, tak právě zde mne čekal nejnáročnější úsek celé West Highland Way a možná i celého přechodu Skotska. Na vině však není ani tak stoupání, poněvadž cesta vede stále rovně podél jezera, ale terén, kterým se v těchto místech šlape. Úzká pěšina se klikatí jen kousek nad jezerem a vede přes kořeny a velké kameny, tu pár metrů nahoru, tu zase dolů. Navíc se táhne po celou dobu hustým stromovým porostem s téměř žádnými výhledy na okolní krajinu.

Tento krokolomný úsek končí až u Invesnaid Hotel, na proti kterému se nachází vodopády, které si mnozí fotí a pod kterými se jiní koupou. I já fotím a opět zde potkávám germánské spoluputovnice z předchozího dne. Já si zde sedám na lavičku, abych zhodnotil stav financí a zásob a doplňuji si vodu (je zde kohoutek pro všechny hikery), zatímco ony si na rozdíl ode mne před hotelem pauzu nedávají a pokračují dále. Opět na sebe narazíme až po poledni na jedné pláži, která přímo vybízí ke koupeli. Je parné odpoledne a stejně jako mnozí další chodci ani já neodolám rochnění se ve vodě, která člověka neuvěřitelně nakonepne do dalšího putování. Ještě než se však vrhnu do vody, připravím si porci kuřecího Tikka Masala od Adventure Menu. Až po té se vrhám do studených vod jezera Loch Lomond a nikam z něj nepospíchám. Voda je příjemná, osvěžující a neskutečně mne nabíjí energií. Tahle možnost koupele prakticky každý den se mi na Skotsku opravdu líbí. Holt krajina jezer a potoků má své jedinečné kouzlo.

Až teprve po opravdu dlouhé pauze se vydávám na cestu. Ještě než místo opustím, pozdravím se však německy s germánskou partou a děvuchy jsou hodně překvapené, že mluvím německy. 

Cesta dále mne vede z počátku lesem, načež přechází na lučinaté kopcovité prostranství porostlé vysokou jasně zelenou trávou nad jezerem sevřeným mezi kopci. Tady na mne snad poprvé dýchne ta pravá skotská atmosféra. Až tady vidím skotskou krajinu, jak ji znám z fotek, filmů a jak jsem si ji představoval.

Přidávám do kroku a rychlým tempem zdolávám malý bezejmený kopec v mé cestě. Několikrát však zastavuji, abych si pořídil pár fotek a pokochal tou nádherou, která mne obklopuje. Budu se opakovat, ale tohle je konečně Skotsko, jak jsem si jej představoval a jaké jsem ho očekával. Nechápu, jak někdo může tento úsek popisovat jako nudný a nezáživný, já jsem nadšen. A když vystoupám nahoru a zahlédnu Doune Byre, malý domeček který sedne do okolní krajiny tak dokonale, jako by zde byl umístěn jen aby ji zvýraznil a zkrášlil, jsem teprve uchvácen. Krása střídá nádheru. Jsem opravdu rád, že mne osud letos zavedl právě zde. Je zajímavé, že ačkoli je Doune Byre v mapách.cz zaznačený jako útulna a je zde fotka i od někoho, kdo nocoval v jeho zdech, tak v době mé návštěvy je místo oploceno a pokud se dobře pamatuji, tak zde visí i cedule zakazující nocování a kempování.

Za Douny Byre lučiny opouštím a opět se nořím do lesů, kde se s germánskými slečnami potkávám naposled. Cesta lesy mne dovede až do míst, kde se jezero začíná od stále rovně vedoucí stezky odklánět a zatímco na jedné straně vidím kopce a stromy jasně se zrcadlící na hladině vody, za mnou mám zelený kopec s urostlým stromem na vrcholku. Nevím proč, ale tak nějak mi v mysli vyvstane Tolkienův Kraj z Hobita a Pána prstenů. 

Jezero Loch Lomond nadobro opouštím a vydávám se putovat zcela novou krajinou. Ještě dříve, než mne však nadobro pohltí putování zelenými horami skotské vysočiny, zastavím se v kempu Beinglas na další neskutečně drahý škopek piva. Celkem rád bych si zde dokoupil něco málo zásob, ale místní obchod je zavřený. Využiju alespoň zdejších toalet a až posléze pokračuji dále. Jsem ve Skotku již třetí den a stále jsem neokusil typické skotské počasí. Z nebe nepadla jediná kapka vody, obloha je blankytně modrá a visí na ni jasně zářivé slunce. Počítal jsem s chladem a dešti, místo toho mne drtí vedra. Hlavně že mám sebou pončo navíc a nepromokavé ponožky. Cesta napříč Skotskem však není nijak náročná, a tak těch pár gramů navíc v pohodě snesu.

Je krásné odpoledne a jak už to bývá, většina chodců to pro dnešek zabalila už takto brzy. Mnozí právě v kempu, který nyní opouštím. Davy lidu konečně nechávám za sebou a tou nejkrásnější krajinou se po zbytek dne toulám už jen sám. Kolem mne se rozprostírají zelené kopce kam až oko dohlédne a kromě mne zde jsou pouze ovce. Prostě idylka. Když dostanu hlad, dám si pauzu a vařím si večeři na spadlém kmeni stromu, ale ani během té dlouhé doby kolem mne neprojde ani živáčka. 

Cesta schází k potoku táhnoucímu se malebným horským údolíčkem, podél kterého dnes pokračuji ještě dlouho a některá místa doslova vybízí k postavení stanu a táboření. Nacházím se však stále v národním parku a zároveň na jednom z mála území se zákazem volného kempování. Jaká to náhoda, že je zase v několikakilometrovém okruhu okolo kempu. Opět nabývám dojmu, že tyto zákazy nemají ani tak chránit přírodu jako zisky mistních provozovatelů kempů. 

Uchvácen překrásnou skotskou krajinou tak pokračuji sevřen mezi tokem horské strouhy a svahu, po kterém nade mnou prochází silnice a železnice a marně vyhlížím ceduli, která by stejně jako včera oznamovala, že opouštím zónu se řízeným kempováním. Žádná zde není, a tak mi nezbývá než spoléhat, že hranice z fotky dobře odhadnu v reálné mapě a terénu a i když si myslím, že už je mám bezpečně za sebou, tak pokračuji ještě pořádný kus dále. 

S blížícím se večerem se vzdaluji řece Falloch, která mi poslední hodinu dělá zurčícího společníka a řídkými lesy zamířím k podchodu, který mne provede pod silnicí i vlakovou tratí, načež se rázem opět ocitám v úplně nové krajině. Kráčím bezlesými kopci porostlými koberci zelené trávy a veškeré kopce v širokém dalekém okolí jsou rovněž bez lesů. Jen tu a tam se k nebi tyčí dva nebo tři jehličnany, jinak je to však zelená louka kam až oko dohlédne. Jen bílá stezka po které jdu se line jako had krajinou a rozděluje ji na dvě části.

Nějakou dobu stoupám vzhůru, načež mne opět čeká velice pohodový pochod po vrstevnici. Nadchází večer a obloha se lehce zbarvuje od zapadajícího slunce. Po těch pár dnech tady už však vím, že ani západ slunce zde neznamená tmu a denní světlo se zde bude držet ještě několik hodin. Tou dobou přicházím na dohled nějakého statku, ke kterému přicházím podél malé kamenné zídky, které jsou pro skotskou krajinu tak typické, že mne opět zalévá ten krásný pocit jako dnes už několikrát. Ano, tak nějak znám Skotsko z filmů a obrázků a zhruba tak nějak jsem si jej i představoval. 

Přicházím na okraj lesa pod vrcholem Kirk Craig, podél kterého ještě pár minut pokračuji, dokud nedojdu na krásný rovný plácek s lavičkou a ohništěm. West Highland Way odsud v podobě úzké stezky stoupá strmě vzhůru. No může být ideálnější místo pro nocleh? Jen těžko. Okamžitě shazuji batoh na zem a začínám stavět stan. Je devět hodin večer a midges útočí doposud nejmasivnějším útokem, jaký jsem zažil. Dnes už mi tak nějak dochází, že pokud od nich chci mít klid, musím už v devět sedět uvnitř stanu a v dalších dnech si na to začnu dávat pozor. Dnes mám však co dělat, abych ten stan vůbec postavil, protože víc než jeho stavbě se věnuji boji s mraky pakomárů toužících po mé krvi. I když na sebe vyšplichám celý repelent, zabije to poze ty stovky jedinců na mém těle. Další to však od náletů na mou odhalenou kůži na dlouho neodradí a za pár minut už je úplně jedno, že jsem na sebe vůbec něco aplikoval. 

Dnes poprvé hážu batoh do stanu dříve, než ho postavím. Zkrátka ho schovávám v moskytiéře a až potom stavím stan. Než do něj skočím, ještě se pořádně oklepu a setřesu zbytky dotěrného svinstva, abych si jej do stanu donesl co nejméně. Co jde, zabíjím repelentem a až po té se rychle schovávám v bezpečí stanu, ze kterého až do dalšího rána raději ani nevylejzám. Extrém, hnus, bolest. Něco takového jsem doposud nikde nezažil.