Skotskou vysočinou

32,3km       760↑       816↓

Tak jako včera ráno i dnes oblohu zakrývají těžká šedá mračna. Dnes se však zdají mnohem hustší, těžší, temnější a leží také níže, než předchozího dne, což v krajině téměř bez stromů působí, jako by nás někdo zavřel pod poklicí. Být Gal ze slavné komixové série “Asterix a Obelix,” obávám se, že mi dnes nebe spadne na hlavu. Být to možné, tak k tomu nemá vůbec daleko. Vzduch je těžký a dusný a já věřím, že dnes už nás deštivé počasí nemine. Celkově se cítím nějak stísněně.

I dnes snídám dříve než vůbec vyrazím na cestu a to ze stejného důvodu, ze kterého jsem nocoval v těchto místech. Brzy nás čeká přechod okrajové části Rannoch Moor, což jsou rozsáhlá vřesoviště a jeden z posledních kousků evropské divočiny rozkládající se na rozloze 50 mil, které jsme mohli vidět i ve slavné kouzelnické sérii o Harry Potterovi. Právě zde bývají chodci nejvíc vystaveni drsnému skotskému klimatu i útokům otravných kousavých mušek. Nevím, jak pevná zde bude půda a zda si budu mít kde čapnout mimo stezku, abych si připravil snídu, ale je mi jasné, že otravným pakomárem se to tady bude jen hemžit. Pomalu se z toho drobného hmyzu stala má nejobávanější noční můra na této stezce. Je neskutečné, jak člověka může dohánět k šílenství něco tak malého. Snad nikdy jsem něco nesnášel jako právě tohle malé černé zmrdstvo.

Mám sbalený stan a vyrážím na cestu, po které už proudí první skupiny trekařů na svém pochodu skotskou vysočinou, ještě než však dojdu ke stezce, naposledy vidím dvojici, o které jsem se na předchozích stránkách tolikrát zmiňoval. Máváme na sebe a okamžitě se dáváme do smíchu. Tohle je opravdu neskutečná náhoda. A taky opravdu poslední setkání.

Zařadím se do davu a vyrážím pochodovým tempem po staré vojenské silnici dále na sever, přičemž mnozí už toho mají asi dnes dost, a tak se dav rozptyluje na jednotlivé od sebe dosti vzdálené skupinky šourající se pošmournou krajinou, což mi celkem vyhovuje. Některé předháním a co nevidět uháním více méně osamocen. V těchto ranních hodinách jsem to snad ani nečekal. Mé tempo však způsobí, že v té upnuté vrstvě termoprádla, ve které jsem nasoukaný, mi začíná být co nevidět pořádně horko a dusno a já bych si ji strašně rád sundal a pokračoval jen v kraťasech a tričku. V momentě, kdy se zastavím, abych si ulehčil, mne však obsypou tisícová hejna midges. Tak masivní nálet jsem během svého putování skotskou krajinou ještě nezažil. Je to šílené. Okamžitě se zvedám ze zídky mostku na kterém sedím a navzdory zapařeným vejcím pokračuji takto nabalen dále. Během pár chvil přicházím na okraj Rannoch Moor. Je mi jasné, odkud se tolik toho kousavého svinstva vzalo. Cestou sem tam zkouším jen tak na zkoušku zapíchnout hůl do půdy mimo stezku. V jeden moment jde váhou mou i mého batohu tak rychle a tak hluboko bahnem ke dnu, že mám co dělat, abych tam nezahučel. Dobrá, nebudu stezku zbůhdarma opouštět. No, stejně ji sem tam opustím, abych se rozhlédl kousek dále. Jsem však velice opatrný. Nakonec to není taková bažina, jak jsem předpokládal a je zde docela dost pevné půdy.

Kráčím stále potemnělou krajinou mezi močály, když dojdu k mostu Ba přes řeku Ba. Skoťáci asi nemají zrovna fantazii na pojmenování. Právě zhruba v těchto místech se nachází jedno z míst, které by se dalo využít pro stavbu stanu a přenocování. Jde o malé pevné a suché vyvýšené rovné místo, ale přenocovat by se tu určitě dalo. Pro táboření celkem ideální, nocležník by však musel počítat doslova s mračny otravného pakomára a ze stanu asi raději vůbec nevylézat. 

Po přejití mostu ještě nějakou tu chvíli pokračuji kopcovitou krajnou porostlou drobnými keříky, mezi kterými se tu a tam pne k nebi některý z kopců vrchoviny, jehož vršek halí hustá šedá mračna. Cesta se vlní krajinou a já stejně jako další chodci střídavě šlapeme nahoru a dolů, dokud se nám nezjeví v dáli procházející silnice A82 protínající divočinu a spojující Bridge of Orchy s Fort William. Všude kolem se rozprostírají mokřady kam až oko smrtelníka dohlédne a za těmi se opět vypínají hory. Do nejbližšího města je to stále asi dvacet kilometrů, ještě před překročením dálnice se však nachází Gleonce Mountain Resort, což je malý camp v této pustině. Je zde i malá jídelna, kde se dá dát něco malého k snědku a poněvadž už je něco po poledni, tak zde zamířím. Tady opět potkávám Češky ze sousedního stanu, tak se pozdravíme, ale sedám si na samotku. K obědu si dám výborný dušený hrnec známý jako Stew. Je výborný, Eówyn (sestra a zároveň adoptivní dcera krále Theodéna) by se mohla učit. 

Po jídle se zajdu na záchod vysvobodit z mne dusící vrstvy termoprádla a po kávě a malém dezertu vyrazím opět na cestu. Venku sedí babička, která si natahuje síťovanou kuklu dál od obličeje a pod tu si opakovaně strká jídlo. Jo, působí to divně a komicky, ale i tak se dá poobjedvat. Každý s midges nějakým způsobem bojuje.

Sotva se dám na cestu, nemohu si nevšimnout, jak rychle se zde změnilo počasí. Najednou je krásný letní den, obloha je modrá a plují na ni obrovská bílá mračna skvěle dotvářející ponoramata v překrásné skotské krajině.

Úsek odsud až do Fort William patří asi k těm nejkrásnějším na celé West Highland Way a vede mne bezlesou krajinou lemovanou kopci roztodivných tvarů lahodících oku snad každého poutníka, kdyby dnes pokračoval dále. Většina dalších chodců to totiž zapíchla na plácku za Kings House Hotel, kolem kterého jsem procházel už ve tři odpoledne. Zastavují zde i české holky, které vyrážely ze stejného tábořiště jako já a hned staví stan. Potkávám zde i československou partičku z předchozího večera. Hned mne poznávají a zdraví mne. Sedí tu nad škopkem zlatavého moku a odpočívají, zda toho dne pokračovali dále netuším. Celkem sympatická partička.

Jsou tři odpoledne, je teploučko a po těžkých mračnech pohlcujících vrcholky hor není ani památky. Konečně je nádherný den jako stvořený pro celedenní trek a pořizování snímků z cest. A přesto to většina chodců pro dnešek zapíchla a dává si válečku na zelené trávě. Tohle snad nikdy nepochopím, ale aspoň mám hory po zbytek dne více méně pro sebe. Těch pár chodců, na které náhodou narazím, mi opravdu nevadí. Hlavně že odplul ten zástup lidu, který ráno kráčel bažinami.

Opět kráčím osamocen po rovné stezce pod horami, která mne parným letním dnem přivede až k vyhlídce na Langangarbh, což je malý bílý domeček zasazený do zdejší kopcovité krajiny. Právě z těchto míst pochází jedna z ikonických fotek nejen pro West Highland Way, ale všeobecně pro Skotsko samotné. Je to řekněme takový Instapoint. Vyhlídka se však nachází poblíž silnice, a tak zde zastavují i méně aktivní cestovatelé jako jsme my na stezce vysočinou. Například výrostci, které jsem před dvěma dny potkal v kempu za Loch Lomond. A taky malý strakatý ptáček, který se mnou předchozího dne snídal. Přiletí, položí přede mne červíka a zase odletí. To mám za to, že jsem tě včera krmil? Děkuji kamaráde. Za chvíli se vrací a usedá na jednu z mých trekových holí, což pobaví kolem procházející stařeny. Berou do rukou své těžké fotoaparáty a okamžitě si nás fotí. 

Po krátké pauze, během které i něco málo vyjímečně posvačím, abych nabil sil, vstávám a vydávám se na cestu. Před sebou mám Ďáblovo schodiště, což mělo být schodiště vybudované na staré vojenské cestě vedoucí přes sedlo mezi vrcholy Beinn Bheag a Stob Mhic Mhartuin. Jde asi o nejnáročnější výstup na celé trase, ale vyplatí se, protože člověka opět přivede do úplně jiného světa. Zde už si připadám opravdu jako v horách a protože to většina chodců už zakempila, narazím cestou jen na jeden či dva stany a možná tři lidi kráčející v protisměru. Jinak však mám tento kousek divočiny jen pro sebe.  

Tak jako se stezka stává s každým dnem a zdolaným úsekem krásnější a zajímavější, tak je tomu i dnes, protože konečně vede kopci, které bychom právem mohli označit za nádhernou až romantickou horskou krajinu. Kopce kolem mne se buď svažují hluboko do údolí na straně jedné nebo se tyčí nade mnou k bílým mračnům plujícím po obloze a s každým zdolaným záhybem úzké prašné pěšiny se mění výhledy, které mi okolní horská krajina nabízí. Nechybí ani pro skotsko ikonické obrovské jezero položené mezi zeleně zářícími kopci.

Cestička mne převede přes hory a začíná sestupovat do Kinlochleven na břehu jezera Loch Leven. Stavitelé města asi moc fantazie na jména také neměli. Ještě než však sejdu do města, kde bych rád něco dobrého snědl nebo si aspoň nakoupil, přecházím můstek přes jeden z horských potoků, který přímo vybízí ke koupeli. Moc se nerozmýšlím. Slezu na kamenný břeh, uvařím si večeři a zatímco mi sušená strava bobtná v pytlíku, dopřávám si koupel. A kdykoli se vynořím nad hladinu, dopřávají si Midges mé krve. Aby vás ďas zpral vy krvelačné potvory!

Osvěžen koupelí do sebe rychle nahážu jídlo a dávám se na útěk před drobnými upíry na výhledy rozmatitou krajinou. Jsem uchvácen každým krokem, dokud nesejdu do lesů v okolí Kinslochleven, odkud mne opět čekají krásné výhledy na okolní zelené kopce přecházející v šedavé hřebeny. Bydlet v takto usazeném městě musí být sen.

Jsem v centru města a celkem mne překvapí výzva, abych nekrmil jeleny. Jaké jeleny? Máte tady snad ohradu? No, nemají, jeleni se tu pasou jen tak v parku mezi domy a z lidí si hlavu vůbec nedělají, jak zjistím po ujití pár kroků. Co mě tady ještě nepřekvapí.

Obcházím krásné paroháče a mířím do potravin pro vodu a nějaké jídlo. Za asi 15liber si zde kupuji sprej proti otravným midges, který už od dalšího dne nebudu potřebovat, protože zbytek mé cesty napříč Skotskem povede místy, kde už se nevyskytují. No, paráda, ale tak dneska se ještě celkem hodí. 

Za Kinlochleven mne cesta opět vede lesy vzhůru a podél stezky je vybudován bezpočet tábořišť. Některá jsou již obsazená, další zase prázdná. V jednom lesíku si jedna partička staví stany, jiné stany už jsou postavené. Před některými si zamilované páry dopřávají romantiku při ohni, jehož kouř je také skvělou zbraní proti kousavému hmyzu.

Ani nevím proč, stále kráčím vzhůru, až za jedním stanem zahnu do lesíka. Chvilku se zde procházím a pak mne napadne vystoupat vysokou trávou o něco výše. Mé kroky mne přivedou na vyhlídku skrytou za hradbou stromů, odkud je parádní výhled na jezero Loch Leven a okolní horskou krajinu. Zapadající slunce barví oblohu do zlatova a všude kolem rostou fialové květy. Je zde rovný plácek ideální pro stavbu stanu a dokonce i ohniště. Za mě je to určitě jedno z nejkrásnějších míst, na kterých jsem kdy nocoval. Kdo si dá tu práci a najde si jej, určitě nebude litovat.