Slušný čásek na kilásek

54 km 1008m↑ 1321m↓

Pokud jsou pro zdejší hory charakteristické parné dny a naprosté bezvětří, pak po nocích vládnou hřebenům Sierra Nevady naopak velice silné a mrazivé vichry. Tuto noc tomu nebylo jinak a já zažil na kopcích snad největrnější noc v mém životě. Co jiného taky čekat na pláních téměř na hřebeni ve výšce téměř 2200 metrů nad mořem. Po celou noc se opíraly do zdí horské chaty větry tak silné, že jsem měl pocit, že venku musí řádit skutečná vichřice, rychlé proudy vzduchu hučely a burácely tak hlasitě, že bez špuntů do uší bych snad ani neusnul a vyběhnout večer před spaním nebo ráno po probuzení ven na záchod byl zážitek sám o sobě... asi jako ve filmu Osm hrozných akorát s tím rozdílem, že zde nechumelilo.

I dnes se budím celkem brzy a čekám na východ slunce. Pro silné větry dnes však dveře chaty zbytečně neotevírám a jen sem tam vykouknu, zda nespatřím zlatavý pruh nastávajícího rozbřesku. Mezitím se s čelovkou na hlavě balím a rozhlížím se po chatě, kde lidé zanechávají spoustu věcí, které by se mohly hodit dalším poutníkům. Celkem se mi hodí, že je zde téměř celá role toaletního papíru, který už mi dochází. Nepohrdnu jí a balím ji ke svým věcem. Na oplátku zde nechávám něco ze zásob kávy a jednu z užívaných plynových karťuší, protože je mi jasné, že jsem se nechal v Decathlunu ukecat ke zbytečně nadbytečnému množství. I dvě by byly víc jak dost a já se blbec tahám se třemi. Příště dám asi víc na můj úsudek než na kecy prodávajích. Když mi na týden v Dolomitech stačila jedna a ještě mi dost plynu zbylo, logicky mi vycházelo, že na dva týdny v Sierra Nevadě budou dvě víc než dostačující.

Je větrné podzimní ráno a kdesi za kopci v dáli vychází slunce barvící oblohu do barev plápolajícího ohně, když scházím od Refugio Vivac Peňon de la Polarda zpět na křižovatku, kde se dálkový trek GR240 Sendero Sulyar kříží s cyklotrasou Transnevada. Přesně jak jsem si včera předsevzal, opuštím pro dnešek oficiální trek a vydávám se po trase vedoucí nad lesy téměř po hřebeni. Věřím v naprosto parádní výhledy a pohodovější trasu, díky které ušetřím čas a budu schopen ujít větší vzdálenost. To první se naplní, to druhé tak úplně ne. 

Silnice z velké části dne opravdu vede více méně po vrstevnici nad hranicí lesa a pouze borové lesy samotné vystoupají tu a tam k silnici a obklopí mne. Nezažívám tak ani žádné náročné výstupy a sestupy a silnice se spíše příjemně vlní krajinou. I přesto mi však ubývá sil, jak jsem doposud nic nejedl a kolem půl desáté mne hlad dožene natolik, že jsem nucen udělat si konečně pauzu a něco do sebe naládovat. Mírný kopec, který vidím před sebou, se mi totiž najednou zdá jako obrovská překážka. Usedám tedy na jeden ze dvou balvanů při silnici a na dalším si chystám ovesnou kaši ke snídani. Jako vždy si do ni rozdrolím také jednu proteinovou sušenku pro dlouhodobější zasycení a doplnění bílkovin. Pak už ovšem plný sil opět vyrážím vpřed.

Opět nějakou dobu kráčím obklopen borovicemi, když se přede mnou objeví velká cedule upozorňující mne na nedalekou vyhlídku. Podobné cedule mne včera upozorňovaly na zdroje vody, jen obrázek v rohu byl jiný. To mi však nyní nedochází a poněvadž neumím španělsky, zaraduji se, že mám kde doplnit vodu. Až o pár desítek kroků dále mi dochází rozdíl mezi cedulemi a vyobrazení na nich. Příští dny jsem však aspoň v obraze. 

Výhled z platformy je naprosto jedinečný a nemůžu se ho nabažit. Nakonec však místo opouštím a další hodiny pokračuji vystaven slunci vysoko nad hranicí lesa, dokud nestanu na okraji dalšího horského hvozdu v místě vzdáleném jen sto metrů od vyschlého jezera, v němž jsem se chtěl dva dny zpátky na večer koupat.  Blíží se jedna hodina po poledni a já jsem pořádně hladový a vyčerpaný. Zásoby vody jsou však na minimu a široko daleko se nenalézá žádný zdroj, proto do sebe láduji dvě proteinové sušenky a opatrně upíjím poslední doušky z lahve. Jsem si vědom, že zbytek dne bude opravdu náročný a můžu jen doufat, že v mapě viditelné toky existují.

Vstávám a vydávám se dále. Ještě nějakou dobu pokračuji stejnou cestou, dokud nestanu na křižovatce, kde se cyklotrasy Transnevady rozchází. Pokračovat stále rovně, nakonec dorazím do míst, kde jsem si dva dny zpátky dával svou dvouhodinovou pauzu pro nevolnost. Tam opravdu dorazit nechci a proto musím začít svůj sestup do průsmyku na této straně hor. Stáčím své kroky tedy doleva a ještě nějakou dobu svižně pokračuji po cyklostezce, která by mne dovedla zpět na GR240, po které bych pokračoval dále. Mapy od seznamu mne však přesvědčují o jiné cestě, o úzké stezce vedoucí vrstevnicemi strmě dolů, o stezce překračující další cyklostezku a o stezce, která mne kolem horské řeky zavede zpět na GR240. Vzhledem k akutní potřebě sehnat v těchto vedrech vodu se rozhodnu právě pro tuto stezku. Navíc mne aplikace na počasí od rána varují před bouřkami, které by měly odpoledne dorazit a za dusna, které vládne a mračen, která se v dáli honí tomu i věřím a nic nechci riskovat. Naopak mi přijde jako žádoucí se co nerychleji dostat mnohem níže. Proto trasu opouštím a dávám se na strmý sestup místy, kterými by měla vést úzká stezka, avšak jak to tak u map.cz bývá, to, že je nějaká trasa v mapě zaznačená ještě neznamená, že skutečně existuje. Z počátku zde tedy něco jako stezka je, ale nakonec šlapu stále strmějším průsekem mezi lesy dolů. Čím níže jsem, tím více je to o úraz, takže jsem nakonec rád, když stanu na cyklostezce níže.

Seskaji z převýšení na silnici a marně se rozhlížím a hledám stezku, po které bych měl pokračovat. Prostě tady není. Rozhodnu se tedy pokračovat po silnici, na které stojím. Jedná se o cyklostezku Transnevada Ruta E a dle všeho by mě i tato měla dovést nedalo Posady de los Arrieros, kam hodlám dojít. Po nějaké době však silnice končí a já se marně rozhližím, kudy bych měl pokračovat. Asi by to bylo jen další slepé bloudění neznámo kudy. Celkem naštvaně se tedy otáčím o 180 stunů a vracím se do míst, kde jsem se pro tento směr rozhodl a pak pokračuji po široké silnici borovými lesy dále, dokud se nenapojím zpět na GR240. I tato cyklotrasa se na ni totiž napojuje. Veškeré mé snažení a hledání tak bylo zbytečné, neboť jsem si mohl ušetřit celkem dost času, kdybych se držel silnice, po které jsem původně kráčel. Takto jsem stále na cestě v lesích a voda je stále v nedohlednu.

Vracím se tedy na GR240 a jsem neskutečně rád za jasně viditelné značení v podobě sloupků s červenobílým pruhováním u silnice. Ty se však silnice drží jen po tu dobu, po kterou vedou podél jasně viditelné silnice. Jakmile přejdu na sotva viditelnou stezku spadaným jehličím a větvemi zasypanými lesy, ztrácí se neznámo kam i značení. Celkem na slepo tedy držím směr, trošku bloudím a dost nadávám, ale stále se dokáží zorientovat a držet neviditelné trasy.  Nakonec však les opouštím a tady se teprve dostávám do pasti.

Dále bych měl jít přes vysokou zlatavou trávou porostlou louku, ale zde není vidno ani značení ani stezka. S očima zabonutými do telefonu se tak snažím sledovat alespoň kurzor ukazující mou polohu a jeho pohyb po vyčárkované trase, dokud si nevěšimnu, že na okraji lesa jen pár kroků ode mě vede jasně vidielná pěšina. Žádná jiná trasa by tudy vést neměla, a tak schovávám telefon a dávám se tudy. Jak zjistím mnohem později, neskutečná chyba. Tato široká jasně vidtelná stezka totiž vůbec není GR240, po které mám šlapat a ani žádná jiná zaznačená stezka. Vlastně v mapě vůbec není a já absolutně netuším kam vlastně vede. Prostě se tady jen tak táhne a s trasou, po které bych měl jít se stále více rozchází, což zjišťuji až když se nacházím hodně vysoko nad trasou, po které bych měl kráčet, když jen tak pro kontrolu opět nakouknu do map. Nechci se vracet, a tak celkem naslepo zahajuji sestup dolů, dokud opět nestanu na úzké hliněné stezce. Pro všudypřítomné křoviny porostlé trnitými větvemi to však není nic jednoduchého a velice těžko se mi drží i směr, kterým bych chtěl šlapat. Nemůžu jít přímo, ale musím si klestit cestu trním a hledat ten nejschůdnější terén. Nakonec to však nějak dokážu a spocen, vytočen a především doškrábán od trnitých šlahounů jak jen to jde se ocitám zpět na GR240.

Teplé letní počasí a modrá obloha pyšnící se spalujícím sluncem se tou dobou až překvapivě rychle stávají minulustí a nade mnou plují těžké šedé mraky halící svět do temného stínu a kupodivu i chladu. Vše nasvědčuje tomu, že se přižene pořádná průtrž a snad i bouřka, před kterou mne aplikace na počasí po celý den varují. Už jsem však poměrně nízko a scházím stále hlouběji do průsmyku rozdělujícího zdejší masiv. V případě nouze se půjdu porozhlédnout po noclehu v okolí Posady de los Arrieros, třeba to tam bude vypadat podobně jako v okolí Puerto de la Ragua na druhé straně průsmyku. Takový lesopark s pár přístřešky by přišel celkem vhod.

Je chladno, šero a vanou mírné větry, ale stále ještě neprší, když konečně přicházím k potoku, přes který vede kamenný most. Na nic nečekám a okamžitě scházím k jeho korytu, doplňuji si zásoby vody a konečně vařím pořádné jídlo. Mezičas jako vždy využiji ke koupeli a jak prozrazuje nedaleko se povalující malá lahvička od šampónu, nejsem jediný, kdo tok horské strouhy za tímto účelem užívá. Najdu v sobě však více zodpovědnosti než neznámý chodec a přihodím ji do pytle s mým smetím. Snad se mi ho podaří při přechodu silnice zbavit, začíná ho zase být pořádná nálož. 

Okoupán a najezen zvedám kotvy a pokračuji dále. Sotva vyjdu, začíná pršet. Není to však taková smršť, jakou bych očekával, i přesto mi nějaká ta ochrana před přívaly vod z nebes přijde vhod. Poprvé to zkouším s deštníkem, pod kterým se člověk tak nezapotí jako v goretexové bundě a celkově je prý lepší, ale vzhledem k tomu, že mi nejde nijak šikovně připevnit na batoh a záhy se musím prodírat houštím, nakonec ho zase schovávám. Jak by řekl Cimrmanolog: "Nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré."

Chvíli kráčím po jasně viditelné široké silnici, která by mne dovedla k tolikrát zmiňované posadě, ale záhy přecházím na úzkou stezku scházející do strmé strže, kterou se řine další horská řeka. Okamžitě narážím na kamzíky, kteří se vrhají střemhlav dolů, abych je jen pár okamžiků na to pozoroval, jak hbitě sprintují vzhůru na opačné straně strže jako by ne ně zemská přitažlivost neměla vůbec žádný vliv. 

Čím jsem níže, tím více mi dochází, jak strmý výstup takovýmto terénem mne čeká po překročení řeky tam dole. A taky že jo. Sotva dojdu nejnižšího bodu, opět začínám stoupat stejně strmě, jako jsem sešel. K mému údivu to však zvládám mnohem snadněji, než bych čekal. Určitě ne však tak lehce a hbitě, jako stádo, které jsem před okamžikem pozoroval.

Překročím ještě hlavní silnici táhnoucí se těmito horami a marně se rozhlížím, kde bych odložil nálož smetí, kterou táhnu. Nezbývá mi, než se s ním vláčet dále. Stoupám, opírám se do holí a mířím do temných jehličnatých hvozdů, kterými se táhne úzká stezka vrstevnicím navzdory stále vzhůru. Už ani nevím, co mne smáčí více; lehký déšť, nebo můj vlastní pot? 

Když na krátký čas opustím husté lesy, už je po dešti a mohu pozorovat duhu na kopcích, které jsem dnešního dne asi přešel. Nepospíchat tak, jistě by byl ten kotlík zlata můj. Nu, tak snad ho našel jiný šťastlivec.  

Stoupám nad husté potemnělé lesy a opět se ocitám mezi rozložitými borovicemi, pod kterými opět přecházím na širokou štěrkovou cestu. Je překrásný podzimní podvečer a trhající se mraky zbarvené od zapadajícího slunce doslova čarují na obloze, jak se mění do roztodivných tvarů. Blíží se šestá hodina večer, slunce zapadne v sedm a ještě nějakou dobu potrvá, než okolní krajinu ovládne temnota noci. K další refugi to je 14km daleko. Být léto, dojdu to za denního světla, takto mne však bude čekat opět pochod za tmy. Ani tak nelituji rozbitého stanu, který bych na zdejších svazích neměl kde postavit, jako faktu, že jsem si nevzal hamaku, kterou bych zde klidně kdekoli zavěsil. Počasí, které nyní vládne však miluji a pohání mne jít dále. Jen škoda, že se neudrží déle.

 Zdejší obří šišky ve mne evokují vzpomínky na film Hobit.

Dále kráčím po široké horské silnici vlnící se po obvodu hor. To pro mne znamená následující, až dojdu do štěrbiny mezi svahy, stočím své kroky doleva a budu opět pokračovat na okraj kopce, tam se stočím doprava a budu pokračovat do hlubin, až stanu mezi svahy nad korytem potoka. Počasí přímo vybízí ke koupeli, a tak se na ni těším. Pak už jen jednou doleva a za pár minut jsem na chatě. Vlastně je to jen dvakrát doleva a jednou doprava po silnici táhnoucí se po obdodu hor, celé se to zdá jako kousíček cesty. Je to ovšem jen zdání.

Než dorazím do druhé zákruty, světlo se ztrácí a krajinu halí šero, za další zákrutou se už vlády ujímá tma. Před sebou mám nekonečný lán rovné silnice, kterou se najednou prohání řada aut a lesnické techniky. Sotva se přeženou, upadá horská krajina do uspávajícího klidu a ticha. Jen v jeden moment mne vyplaší psi těsně nade mne hlídající stáda, už se připravuji na sobouj pomocí světla jako v Albánii, ale jsou za platem a pouze na mne zuřivě štěkají. 

Kopce se po obou stranách silnie prudce svažují, mít stan, tak ho zde nepostavím a pod širým nebem se zde také spát nedá, poněvadž bych asi sjel hodně hloboko do údolí, takže skutečně nezbývá, než dojít na další Refugi. Že já vůl si nevzal tu hamaku. Mám však dost času a jasný měsíc osvětluje okolní krajinu natolik, že v bezlesých úsecích jasně vidím i tmavé obrysy hor protějšího masivu. Zvedá se však mrazivý vítr, až jsem nakonec nucen obléci si termoprádlo a větrovku. Ani ta mi příliš nepomáhá a na koupel absolutně ztrácím chuť. To se však mění, když se ocitnu nad tůní v posledním záhybu hor, která je skryta v dokonalém závětří. Svlékám se a skáču do ledové vody se pořádně vykoupat. Je to neskutečná úleva pro tělo a duši. Pak až jako znovuzrozený pokračuji dále, dokud nestanu při další Refugi. To už však není tak parádní kamenná chata jako doposud. Je to starý opuštěný neudržovaný dům plný prachu, plísní a velkých pavouků. Tu a tam je v rohu postel se starou molitanovou matrací. Abych pravdu řekl, působí to zde dost úděsně a navozuje to ve mě hororovou atmosféru. Dlouho tento dům procházím  a zvažuji, zda nebude lepší jít spát ven. Pro závětří, které tato stavba nabízí, se však nekonec donutím přespat v těchto prostorách.