1) Tenkrát na Západě

Ráno vstávám kolem sedmé a balím batoh, po té se vydávám na snídani do nedaleké restaurace D´Platos Centro, která mi byla včera na recepci za tímto účelem doporučena. Podle google maps mi autobus do Güéjar Sierra jede hned po deváté hodině z nedaleké křižovatky, takže co by se mohlo podělat? No, třeba to, že si vás servírka dlouho nevšímá, poněvadž sedíte v přední části restaurace. Až když se přesunu dozadu blíž k baru, má mě na očích a okamžitě se mi věnuje. Rychle si dávám španělskou omeletu, pomerančový džus a kávu a po té vyrážím na autobus.

Co by se mohlo podělat dále? Co třebas dlouhé čekání na křižovatce, protože semafory? Jo, přesně tohle. Mám trošku stres, ale i tak se těsně před devátou ocitám na druhé straně křižovatky a marně se snažím najít zastávku, ze které by mi to mělo dle map jet. Zastávek je zde hned několik, ale právě ta, kterou vidím v mapách, jakoby neexistovala. Koukám tedy na tabule na zastávkách, nikde však nevidím číslo mého autobusu. Ani místní mi nejsou schopni poradit a když už je mi jasné, že mi to zjevně ujelo, vydávám se na další zastávku, odkud by mi to mělo jet. Chci tam být s předstihem, abych se vyhnul dalšímu hledání na poslední chvíli. Netrvá dlouho, a jsem tam, jízdní řád pro číslo mého autobusu zde však nevidím. I přesto zde usedám a čekám. Nakonec se zeptám zde sedící děvčiny, která sice anglicky moc neumí, ale nakonec vrtí hlavou, že zelený autobus odsud nepojede a musím na autobusák na druhé straně města. Ach můj bože, beru tedy první autobus mířící do centra a na ten přesedám. Už jsem skoro na místě a opět koukám do map. Podle všeho by z této strany na Güéjar Sierra nic jet nemělo a měl bych se stejným autobusem, kterým nyní jedu, vrátit tam, odkud jsem vyjel. Přepínám tedy na aplikaci Moovit a ten mi hlásí totéž.

Bože! Je toto normální? Jako kdyby se mi v této cestě za každou cenu snažilo něco zabránit! Měsíc před odjezdem se mi rozerval spacák, tři dny před odletem se mi zlomila špice hůlky, další den jsem ztratil sháněním plynu a nyní se snad do těch hor ani nedostanu. Že já blbec našel z Granady pěšky! 

Vystupuji z autobusu a přebíhám na zastávku na protější straně. Je mi jasné, že ani další autobus nestíhám. Jedu téměř až na okraj města, dalších pár zastávek dojdu pěšky a čekám. Můj autobus zde sice napsaný není, ale 10:55 by odsud měl jet další... Pokud tedy v tuhle roční dobu do hor vůbec jezdí. 

Čekám, svačím a koukám do map, odkud bych mohl vyrazit, pokud ani další autobus nedorazí. Nakonec mi to nedá a naskakuji na další 33, kterou jsem dnes jezdil napříč Granadou tam a zpět a tou mířím na poslední zastávku, na které tento příměstský autobus stojí. Svou pouť tak nakonec začínám až v Los Pinillos, odkud je to na GR240 téměř 16km, což je sice dvakrát tolik než z Güéjar Sierra, ale nevadí. Hlavně že se tam ještě dneska dostanu. Až po dokončení trailu zjišťuji, že zelené autobusy na těchto zastávkách běžně stojí, ale nejsou zde napsány.

Je půl dvanácté a já ztratil dalšího půl dne času, když se konečně ocitám v Los Pinillos, odkud zahajuji svou pouť. Než se vůbec dostanu na GR240, musím zdolat dalších 16km pustinou jižního kontinentu. Na zádech mám nejtěžší batoh, jaký jsem kdy nesl a je pekelné vedro. Z počátku však ještě šlapu po asfaltce, ne však déle, než půl hodiny. Pak přecházím na žlutou slámou porostlé louky a po dalších desítkách minut procházky po rovince brzy zahajuji výstup vrstevnicím navzdory na trasu Caňada Real de los Neveros. Není to kdo ví jaká dálka, ale za to pořádný krpál. V kombinaci s neskutečnými poledními vedry a mým dvacetikilovým batohem na zádech je to opravdu záhul. Potím potoky, funím jako lokomotiva, ale nakonec nějak vystoupám na širokou prašnou cyklostezku jen velice pozvolna stoupající do hor. Tou pokračuji dále.

Je horko, slunko neskutečně peče a fouká jen velice mírný vítr. První výstup mi dal opravdu zabrat, a tak piju jako velbloud po přechodu pouště a voda mi celkem rychle dochází. Cestou by však měl být nějaký pramen, tak si snad u něj doplním lahve a rovnou i uvařím. Vařit při zdrojích vody chci vlastně po celou dobu mého putování těmito horami. Jedna hodina odpoledne se však blíží a já krom jedné proteinové sušenky na svačinu od snídaně nejedl. Když v jedné zatáčce narazím na svah posetý kamenými stoly s lavičkami, rozhodnu se nepokračovat dále a dát si objedovou pauzu už tady. Rozdělávám tedy vařič a vařím přes půl litru vody na rýžový pokrm a kafe. Uvařím, zaliju to a než mi oběd nabobtná, dávám si patnáct minut šlofíka s baťůžkem s oblečením pod hlavou a kloboukem proti slunci přes obličej. Trošku se prospím, naobjedvám, nakopnu kávou a vyrážím na cestu dále. 

Zatímco se na obloze vznáší letci na padácích, já pokračuji dále vyprahlou leč malebnou krajinou a pomalu se blížím k místu, v němž by se měla nacházet studánka či pramen. Uběhne maximálně půl hodinka a jsem zde. Ano, studánka zde skutečně je, ale nekápne z ní ani kapka. Nu, letošní léto bylo suché, takže jestli to tak bude se zdroji vody po celou dobu, mám se na co těšit. Zklamaně místo opouštím a vskutku westernovou krajinou stoupám stále prudčeji vzhůru, až po nějaké době opět přejdu na asfaltku. Po té dorazím až ke kempu Ruta del Purche, naproti kterému stojí i stejnojmenná restaurace. Zde si vděčně dávám pivo a dokupuji vodu. Ačkoli jsem stále dosyta najeden, dostávám i malý předkrm v podobě masových koulí v rajčatové omáčce. Abych neurazil, sním je, když mi však k druhému pivu přinesou nakrájenou serano šunku s olivami, už odmítám. Rychle do sebe kopnu zlatavý mok a vyrážím na další putování. Jak zjistím o několik dní později, podávat k pivu něco k zakousnutí je zde asi zvykem. 

Jak den postupuje, blížím se k sedlu Collorado del Muerto, před kterým konečně opět opouštím asfaltku a zahajuji výstup po úzké pěšině stoupající zdejšími zlatavými kopci mezi zelenými a rudými keři. Jako po celý den jsou výhledy naprosto dokonalé a mne nepřestává opouštět westernová atmosféra. Když se pak v podvečer ohlédnu, pohltí mne úplně. Tady opravdu chybí jen pár teepee mezi kopci či kovboj prohánějící stáda na koni. 

Asi se nebudete divit, když napíšu, že se zde chvíli zdržím a zasněně pozoruji tu překrásnou scenérii. Pořídím také pár fotek a až po té se dávám na cestu dále. To už se slunce pomalu sklání k zemi a celodenní vedra jsou ta tam. Najednou je opravdu příjemné počasí a mi se konečně dobře šlape. Ani nevím jak, nejednou se ocitám v borovicovém lese a záhy přecházím na GR 240 - Sendero Sulayr. Jde o širokou lesní cestu, kterou pomalu ale jistě scházím na CV Dornajo, kde je informační centrum a také oficiální začátek treku. Právě zde bych někdy po poledni došel, kdybych se dostal ranním autobusem do Güéjar Sierra. Když si však vezmu, jak nádhernou krajinou jsem doposud procházel, vůbec mi to nevadí a jsem za ten ranní stres a ty kilometry navíc naopak velice rád. Těch šestnáct kilometrů z Los Pinillost stálo opravdu za to.

Je krásný podzimní podvečer a já scházím k silnici, při ktaré stojí nějaký otevřený hotel. Na terase sedí nějaký pár a zdá se, že restaurace je otevřena. Inu, plánoval jsem se naobjedvat ještě před cestou někde v Güéjar Sierra a nakonec jsem si vařil venku, proč aspoň naposledy pořádně nepovečeřet tady, než se dám na cestu divočinou? Sadám si tedy a přichází číšník. Jako většina Španělů, které jsem doposud potkal, ani on neumí anglicky, ale kroutí hlavou, že mají zavřeno a nevaří se tady. Zaptám se tedy aspoň na pivo. Přikývne hlavou že ano a odchází. Když se vrátí, přináší jídelní lístek a v něm ukazuje jídla, které si prý ještě můžu dát. Když už si nějaké vyberu, otočí stránku a ukazuje další. Je to celkem vtipné. Přijde mi, jako by mu řekli, která mi má nabídnout a zároveň která se jim nechce vařit a jako bych snad vždy vybral právě to, které se jim dělat nechce, a tak postupuje na další stránku. Nakonec se tak přes saláty dostáváme až k těstovinám a u těch i zůstaneme. Špagety bolognese mi budou bohatě stačit. K mému překvapení však dostávám ještě celkem veselý předkrm - bramborové chipsy s porcí bramborového salátu. V gastronomii dělám už nějaký ten pátek, ale toto jsem fakt ještě nezažil. 

Jídlo je velice chutné a syté a opravdu mi přijde vhod. Spláchnu jej ještě jedním pivem a vydávám se na cestu dále. Mám před sebou sice ještě kus po silnici, ale nakonec bych měl dle všeho dojít na parkoviště před nějakým potokem, za kterým už vedou pouze pěší stezky. Tam bych chtěl ještě dneska dojít a přespat. Hádám, že lepší místo snad ani dnes nenajdu a dnešní večer mi dá za pravdu. 

Ještě zhruba hodinu pokračuji po asfaltce, zatímco zapadající slunce až nevídaně kouzlí na obloze a barví do sytě plamenných odstínů i vrcholky hor. Nakonec však i to slunce zmizí za obzorem a mne obklopí šerošeré šero přecházejí v neproniknutelnou tmu noci. Ne však na dlouho, poněvadž v těchto dnech nastává úplněk a ten v těchto horách praží tak silně, že můžu chodit i za nocí bez baterky. To je nesporná výhoda. Že se u toho člověk vůbec nevyspí už je naopak celekm na prd. 

Tou dobou však už kráčím po široké štěrkové silnici a jak pozoruji po obou stranách svažující se kopce, je mi jasné, že dřív jak při onom parkovišti v dáli rovné místo nenajdu. Za tmy potkávám nějaké psy, ale ti si mne narozdíl od těch z Albánie nevšímají. Vlastně se mne spíše bojí. Co naopak pořádně vystraší mne je jeden kůň, který stojí proti mne takovým způsobem, že vypadá jako vysoká temná postava. No málem se poseru, jak na něj narazím, naštěstí mi okamžitě dojde, jak moc stíny noci klamou.  

Pokračuji potemnělou krajinou, když tu náhle narazím na dvě krávy. Záhy za nimi přijíždí auto, z něj vybíhá nějaký muž, rychle je předhání a mávaje bundou je žene někam zpět. O několik minut později jej potkávám, jak bezradně hledí do kopců. Pozdravím jej a pokračuji ve svém putování, dokud opět nepotkám obě kravky. Na levo strmý svah dolů, napravo strmý svah vzhůru a skály. Krávy nemají absolutně žádnou šanci uhnout a já je obejít, ačkoli bych opravdu moc chtěl. Nezbývá než pokračovat stále v před a hnát před sebou ten tupý dobytek až do míst, kde hodlám nocovat. Tam scházím z cesty, zatímco ony se ženou někam dále. 

Jsem na parkovišti a zjišťuji, že se vlastně jedná jen o širší místo tak pro jedno až dvě auta u silnice. Okej, tady asi nocovat nebudu. Procházím se tady kolem a nakonec scházím k potoku, kde mezi kravinci nalézám ideální místo tak akorát pro můj stan. Postavím si tedy tento prostý přístřešek a jdu se omýt do ledové vody horské strouhy. Když jsem s tím hotov, chci se utřít, a tak sáhnu po čemsi tmavém stočeném na zemi, o čem soudím, že je můj ručník. Hm, chyba, ručník to fakt nebyl a rukou hrábnu do něčeho, do čeho jsem opravdu hrábnout nechtěl. Nezbývá, než se vrátit do vody. Nakonec jsem však se vším hotov a jdu spát.

No spát ... naplno zářící měsíc způsobuje, že v mém světlém stanu je světla jako pod zářivkou. Nedaleko zurčící voda mne naopak neustále nutí chodit močit a ani špunty do uší moc nepomáhají. Aby to nebylo málo, po desáté hodině se ty dvě krávy uvelebí vedle mého stanu. No, snad se jej nerozhodnou jít zdupat nebo nějak zkoumat. Jen si ležte tam co jste holky. 

Nakonec nějak usnu, ale to už je hodně po půlnoci.