Velká Fatra

Je po třetí hodině odpoledne, obloha je jednolitě šedá, vzduch je chladný a opět lehce prší, když vystupuji ve Stankovanech. V místním krámu si skočím pro vodu a jablka a po cyklotrase se za sílícího deště vydávám do Lubochně, odkud chci začít výstup vzhůru na hřebeny, kde hodlám přespat na některém z ktomu určených salaší. Ještě před cestou jsem si na první noc pro tento účel v mapě zaznačil salaš Pod Šiprúňom, ale už si nejsem tak jistý, zda to stihnu. Chtělo by to sednout někam na jídlo, schovat se před deštěm a kouknout se po alternativách.

Když kolem čvrté hodiny odpoledne dorazím na okraj Lubochně, opět pořádně leje a nevypadá to, že by chtělo jen tak přestat. Déšť naopak stále sílí a spolu s tím i objem vody lijící se z temných mračen zakrývajících nebeskou klenbu. Překročím most přes Váh a Lipovou Alejí pokračuji vzhůru, dokud nedojdu k pizzerii Eden. Zde zastavuji a usedám si pod střechu venkovní terasy. Na teplý vnitřek restaurace se takto nečistý, zmoklý a smradlavý necítím dostatečně nóbl. Beru do ruky jídelní lístek a vybírám si, co si dnes dám k večeři. Slovenskou klasiku tady tak úplně nevedou, takže místo Halušek s Brynzou si objednám místní burger a škopek piva. Pak mne čeká telefon do Tyrol ohledně práce na léto. Hned první otázka je, zda už ležím někde na hotelu nebo si hraju zase na bezdomovce. Tak určitě. Svůj hotel jdu hledat až po skončení hovoru. 

Beru do ruky telefon, otevírám mapy.cz a koukám po dalších salaších a kolibách, které jsou blíže, než ten Pod Šiprúňom. Už je celkem pozdě a venku leje jako z konve. Vůbec se mi do toho nečasu nechce a je mi jasné, že příliš daleko dnes asi nedojdu. Nakonec si vybírám sedm kilometrů vzdálenou Kolibu Mlynovou pod Kýčerou, která se mi zdá z obrázků v mapách celkem útulná a navíc ve snadno dosažitelné vzdálenosti. Ani po jídle však nevyrážím a stále sedím u stolu a čekám, že se déšť třeba aspoň trošku umírní, zatímco dědci u protějšího stolu rozebírají taktiku mužstva u právě probíhajícího mistrovství světa v hokeji. Samozřejmě by to zahráli lépe. Po dřině, kterou vynaložili na takto skvělé hokejové výkony, pak polemizují, zda si dají burger na půl. To víte, mistři světa, těm je hej.

Tak nějak si uvědomuji, že ani zítra nemusím dojít až na Salaš pod Suchým vrchem, jak bylo původně v plánu, a tak se dívám po možných alternativách. Do oka mi padne útulňa Limba pod Rakytovom, kde se dá přespat za 5 euro na půdě na matraci. Sice jsem se těšil na toulky po opuštěných salaších, ale ani zítra nemá být počasí kdo ví jak nádherné a až za vrcholem Rakytov začíná ta pravá nádhera, kvůli které jsem tady. Píšu tedy email, abych se informoval, zda tam bude případně místo a možnost přespat. Místo je, tak zítra uvidím co a jak.  

Je bláhová představa domnívat se, že se to dneska vyprší, a tak se nakonec v té největší průtrži mračen vydávám na cestu vzhůru do hor. Opouštím tedy restauraci a po modře značené trase šlapu za obec na okraj lesa, kde začínám výstup směrem na Kútnikov kopec. Zapínám si audioposlech Hobita, aby o mě med milující chlupáči věděli a jdu. Od samotného začátku je jasné, že trasu asi moc lidí nechodí, protože je zarostlá a často se prodírám mokrými větvemi. Už po pár minutách jsem tak úplně durch. Neustávající déšť se navíc změnil v pořádnou bouři a tak je můj postup vzhůru doprovázen ohlušujícím burácením hromů. Celkem děsivé, ale jsem v lese a tady se cítím celkem v bezpečí. Horší je to v místech, kdy procházím na otevřeném prostranství, přes které vedou stožáry, na nichž jsou napnuty elektrické kabely.

Nepřestává cákat voda z nebes, na prstech už mám banánky jako bych se celé odpoledne potápěl a podívat se na mapy je nemožné, protože mokrý displej telefonu není absolutně schopen reagovat na dotyk mých promrzlých rozmočených prstů, takže se nemůžu ani podívat, jak daleko to ještě je. Prostě šlapu potemnělým lesem a poslouchám audioknihu, dokud se mi nedostane voda do kapes bundy a reprák telefonu začne chrčet. Nějak se mi to podaří vypnout a jsem nucen šlapat v tichu hlubokých slovenských lesů. Sem tam si zabroukám nebo o sebe bouchnu holemi, abych o sobě dal vědět a pokračuji  dále.

Pomalu opouštím těsné sevření lesů a přicházím na luka kolem Kútnikova kopce a Hubovského štálu, když konečně přestává pršet. Opět už jen lehce mrholí a nízko plující mračna a mlha překrásně kouzlí v okolní krajině bohaté na nekonečné lány lesů. Je to úchvatná podívaná. Jen škoda, že jsem kvůli ní musel promoknout až na kost. 

Po úzké pěšině táhnoucí se hlubokou trávou přecházím přes Poľanu a obcházím Kýčeru, až dojdu k dalšímu rozcestníku. Jedna cesta vede dolů na Hubovou, další obchází Kýčeru z druhé strany. Hůře viditelná stezka se noří do lesů na protější straně. Právě tou se dávám a během pár minut se ocitám u malé dřevěné chatičky. Vcházím dovnitř a jsem nadšen, když zde spatřím malé kamna Petry a hromádku suchého dříví. Další se nachází po straně u chalupy. Okamžitě si sedám venku a svlékám veškeré mokré prádlo, abycho ho pak mohl rozvěsit vevnitř a usušit jej. Sedím tady jen ve spodkách, divím se, že mi není zima a ždímám všechno, co jsem měl na sobě. Nejvíce času zaberou ponožky. Ve zde zapůjčených kroksech věším prádlo v chajdě, kterou už prostupuje teplo od hořícího dřeva. Udělám si z toho takovou malou sauničku a ještě než usnu, je většina mého oblečení suchá.  Musím ale říct, že se spánku dlouho těžko bráním. Nechci přes noc nechávat sušené věci příliš blízko horké komínové roury, aby snad nechytly a taky se snažím topit, abych tu měl takto teploučko co nejdéle. Mezitím si pročítám knihu návštěv.  Oči mi těžknou a neustále se zavírají únavou. Dnes usínám snadno a rychle.

Přechod Velké Fatry Den 1.

Když se ráno probudím, už není v chajdě takové teplo jako večer, když jsem usínal. Je tady naopak docela chladno, a tak se ze spacáku nikam nehrnu. Na střechu stále bubnují kapky vody, na déšť to však nevypadá. Spíš jen co padne ze stromu. Nakonec lezu dolů z horního patra, kde jsem spal a začínám se oblékat a balit. Je mi jasné, že venku bude zima a mokro, a tak dnes vyjímečně snídám ještě dříve, než se dám na cestu.

Najezen otevírám dveře a vycházím do sychravého rána uprostřed lesů tonoucích v mlze. Tráva je mokrá a půda silně podmáčená a blátivá. Děkuji ti Kolibo Mlynová pod Kýčerou a celému spolku, který se o ní stará a toto kouzelné místo vybudoval. Jsem opravdu rád za noc, kterou jsem zde strávil v teple, suchu a bezpečí. Harašící plh za hlavou je mnouhem příjemnější společník, než medvěd obcházející v okolních lesích. Jednou se zde budu muset vrátit a doplnit zásoby dřeva a splatit tak svůj dluh vůči tomuto místu. Dnes mám však před sebou ještě dlouhou mokrou cestu.

Opouštím místo a úzkou lesní stezkou se vracím na travnatou pláň pod Kýčerou. Až tady si uvědomím, jak hustá mlha kolem mne panuje, když vidím, jak se hradba okolního stromového porostu ztrácí v husté šedavé hmotě. Dnes z výhledů a krásných panaromatických fotek asi nic moc nebude. Nechávám tady ležet batoh a scházím níže doplnit si vodu. Až po té se vracím na rozcestí a vydávám se na strastiplnou cestu mlžnými lesy.

Proč strastiplnou? Protože modrá stezka vede místy, kudy zjevně opravdu moc lidí nechodí, a tak půl dne přelézám spadané stromy. Místy je nelze přelézt, a tak je musím naopak obcházet a to mnohdy na místech, kdy se kopec po jedné či druhé straně svažuje prudce dolů. Je mlha, je vidět sotva na dva kroky a k tomu je pořádná klepna. A to jsem celkem otužilec chodící bez problémů v kraťasech i uprostřed zimy. Ze všeho nejhorší je ovšem má stezka, která místy prudce stoupá vzhůru, aby následně opět strmě klesala a já tak zbytečně ztrácel již nastoupané metry. Tohle se opakuje několikrát a je to strašný nápor na psychiku člověka. Žádná stezka klikatící se tam a zpět. Ne, jen hodně strmý výstup a pak hned zase sešup dolů vracející člověka do výšek, z nichž se sotva vysápal. K tomu všemu naprosto rozbředlým terénem po překážkové dráze, kterou zde spadané stromy vytvořily. 

Nahoru a dolů lesem topícím se v mlze a nenabízející žádné výhledy. Místy se však dají pořizovat slušné hororové fotky. Asi nejdelší strmý výstup mne čeká na Maguru, kam šlapu možná hodinu. Normálně by odsud byl asi krásný výhled, já však opět nevidím nic než mlhu. Už toho mám dost a ty neustálé výstupy vzhůru mne zmohly natolik, že si potřebuji dát pauzu na oběd. Na mokrý trávník si tak rozložím bundu, abych neseděl zadkem přímo na mokré zemi, vybírám si jídlo pro dnešní den, skládám vařič a ... a kde je můj ešus? Kde je k sakru můj ešus zavěšený na zadní straně batohu? Jak mohl zmizet, když hrnek zavěšený na úplně stejném popruhu batohu tady stále je. Jaktože jsem si toho nevšiml? Neslyšel žádný pád? Jak si mám teď uvařit? To je zase den.

Rychle projíždím paměť a hledám, kde jsem ho naposledy bezpečně měl. Jo, asi tak o dva výstupy zpátky. To se mám opravdu tak daleko vracet? Má to cenu vůbec procházet, když jsem často šel po svahu tak prudkém, že se mohl odkutálet kdekoli? Opravdu se mi chce ten poslední výstup absolvovat znovu? Vůbec!

Nakonec tady však nechávám své věci rozložené tak jak jsou a aspoň kousek se vracím. Nikde nic nevidím, a tak se nakonec rozhodnu uvařit si vodu v hrnku, ze kterého po ránu piju kávu. Dekl na ešus mi naštěstí zůstal, protože ten byl složený v zadní kapse spolu s miskou. Liju vodu do hrníčku, opatrně jej stavím na vařič, kde sotva drží a zakrývám jej deklem od ztraceného ultralehkého Toaksu. Kupodivu se dílo zadaří a já mohu nasycen pokračovat ve svém bloudění mlžnými lesy.

Opět sestupuji níže, abych následně stoupal vzhůru. V porovnání s tím, co jsem doposud zažíval, jde však jen o lehké vlnění krajiny. Stále jsem obklopen mlhou a vidím jen obrysy stromů na opravdu krátkou vzdálenost. Konečně jsem na hlavním hřebeni, kde se okamžitě drasticky mění ráz sotva viditelné krajiny. Prudké výstupy úzkými stezkami do strmých kopců mám za sebou. Od teď kráčím po širokém hřebeni širokou cestou a i okolní lesy mění svůj ráz. Běžný zemědělský les se mění v divoké lesy, jaké můžeme znát pouze z vyšších poloh a hřebenů nižších středoevopských hor. Konečně na hřebenovce, kterou chci už roky jít a přeci z toho nemám ten pravý požitek, protože z ní téměř nic nevidím. Vše je ztraceno v mlze. 

Mlžnými hřebenovými lesy tak pokračuji k hotelu Smrekovica, přičemž mlha velice mírně řídne a maluje stinné malby v horské krajině. Míjím hotelový komplex, kde zrovna probíhá rekonstrukce a přes lesy a louky pokračuji k horské chatě Smrekovica naproti starému dolu. Tou dobou už se mlha zvedá a mění oblačnou klenbu nad mou hlavou. 

Usedám si na lavičku v přístřešku naproti hotelu a rázem ležím na zemi. Těžiště na jedné straně úplně chybí, a tak jsem se okamžitě převážil. Obcházím tedy stůl a sedám si na druhé straně. Chci si uvařit večeři, opět skládám vařič, plním hrnek vodou a sáhnu pro ... kde je doprdele ten dekl? Jaktože tu je miska, se kterou ho nosím v jedné kapse, ale dekl nikde? Co je tohle za den plný záhad? Prvně mi zmizí kotlík zavěšený na stejném popruhu jako hrnek, ale ne hrnek. Teď mi zmizí dekl nosený ve stejné kapse, jako nosím skládací misku, ale miska tady stále je. 

Celkem nasupeně tedy pokládám na vařič hrnek, který zde opět sotva drží a není divu, když pak spadne. Dolévám jej tedy vodou a jedu to na druhý pokus. Teď už se tam udrží, ale bez deklu se voda vaří o poznání déle. Tu čočkovou polévku vylepšenou o nakrájenou klobásku si však nakonec dám.

Je před šestou večer a mi už toho bloudění mlžnou krajinou asi stačilo. Na útulňu Limba to je 5 km, a tak tam volám, abych se ujistil, zda mají místo a můžu přespat. Ano, můžu. Zvedám svůj studený zadek z lavičky, balím si batoh a vyrážím vzhůru na Skalnou Alpu. Ještě než místo opustím, narazím na ceduli varující mne před zvýšeným výskytem medvěda hnědého. Žádného cestou sice nespatřím, ale na nějaké stopy v blátě tu a tam narazím. Mlha s blížícím se večerem vystoupala vzhůru a proměnila se v oblaka pohlucující vrcholky a hřebeny hor. Je úplně zbytečné se na ně sápat, po neznačených stezkách, když bych z nich viděl hovno, a tak pokračuji po značené trase a konečně si užívám aspoň nějakých výhledů, kterých se mi ze stezky vedené níže dostává. Je to taková hezká tečka za jinak úplně mizerným dnem. Než se naději, jsem pod Rakytovem, kde také narazím na další medvědí stopy. Zatímco mračny prosvítá slunce a na některých místech se dokonce trhají, já šlapu strmě dolů k útulni. Před tou si zouvám úplně promočené boty a ponožky a polekaně si prohlížím mé rozmočené vrásčité nohy úplně bílé barvy. Když před útulnu vyleze chatař Vojto, okamžitě mě pošle do nedaleké vany, ať si tam nechám zregenovat chodidla v ledové vodě. 

Na útulně jsou kromě mě a Vojty ještě čtyři důchodci, kteří dnes šli po hřebeni v opačném směru a stejně jako já si užívali výhledů na krajinu utopenou v mlze. A tak zde spolu sedíme, popíjíme pivo, čaj a víno, či-li jedy dle vlastního výběru a klábosíme o cestování a o horách. Po setmění se staříci odeberou na půdu a jdou spát. Já zde však s Vojtou ještě dlouho zůstávám a nad pivem a vínem kecáme dlouho do noci o všem možném, o horách, o cestách, o světě, trošku o politice a hodně o nesmyslných zákazech nocování, nad kterými se ironicky i logicky pozastavujeme. Slovo padne o všeličem. Vojta je veselá kopa, člověk, který tráví snad většinu času v přírodě a do města sejde jen tehdy, když potřebuje dokoupit zásoby pro chatu, kterou provozoval i během Covidové zimy, kde bylo vše zavřeno. Velice dobře se s ním povídá a dá mi ještě spoustu tipů, kam si na slovenských horách zajít. Také se vyzná ve Slovenském ráji, kam mám po dokončení treku se svou přítelkyní namířeno, a tak mi hned nadhazuje trasy, které nemám určitě vynechat a zavzpomíná na své mládí, kdy tam s kamarády trávil spoustu času a prolezl snad každou rokli včetně těch turisticky nepřístupných. Jeden z jejich party totiž studoval geologii, a tak je tam bral na cesty do míst, která nejsou běžně přístupná. Psát o všem, o čem jsme se bavili, by vyšlo na několik stránek, a tak jen napíšu, že jde o jeden z nezapomentulných večerů strávený s cizím stejně naladěným člověkem. Přesně takové večery mám rád.

PS: Opět je mi několikrát nabídnuta kapustnica.

Přechod Velké Fatry den 2.

Ráno mne probudí překrásná vůně vajíček na špeku. Okamžitě lituji, že jsem si taky neobjednal snídani. Nechci si o ni však dodatečně říkat, a tak se rychle balím. Když však vykouknu z malého okénka na půdě, jsem zklamán, neboť opět nevidím nic než mlhu. Až když vylezu před chatu, všimnu si, že mlha jen o něco výše řídne a místy je vidět i obloha. Je mi jasné, že když si máknu, můžu ještě stihnout nádhernou inverzi. O důvod víc rychle vypadnout a utéci před lákavou vůni dobrého jídla. Beru si batoh, se všemi se rychle rozloučím a beru to vzhůru na Rakytov. Na hřebeni jsem rychleji, než bych čekal a jsem odměněn přenádhernými výhledy na vrcholky vykukující nad moře mračen. Ne každý je možná fanouškem takového pohledu, já přesně tohle však miluji. Ale možná to bude tím, že na takové počasí nemám příliš mnoho štěstí.  Užívám si ticha a samoty pod modrou oblohou a po hřebeni se rychle blížím vrcholu Rakytov. Až tady si dávám kochací pauzu a rozhlížím se na všechny strany.

Po úzké stezce sbíhám na Južné Rakytovské sedlo, zatímco se mlha skrývající okolní krajinu rozplývá a stoupá vzhůru v podobě obrovských bílých mračen. Až tady začíná ta pravá nádhera. Jsem skutečně rád, že jsem včera nepokračoval dále a přespal na útulně Limba, díky čemuž si můžu užívat tyto překrásné scenérie zdejší krajiny. Před sebou mám předlouhou hřebenovou louku, na které tu a tam postává osamělý smrček. Skrz sytě zelený travnatý koberec se vine z dálky jasně viditelná úzká bílá stezka a všemu dominuje pohled na vrcholy Čierny Kameň a Ploská.

Přebíhám učebnicovou hřebenovku a v cuku letu se ocitám na sedle pod Čiernym kameňom, přes který však má cesta nepokračuje. Stezka jej totiž obchází po pravé straně a vede mne přes rozvodí horských potůčků. Využívám tedy příležitosti, plním si hrníček a vařím si snídani. Nebo s přihlédnutím k denní době spíš takový brunch. Místo vloček si dávám kuřecí curry s rýží od adventure menu, což je za mě asi nejlepší jídlo na treky.

Voda se vaří a chci sejmout hrníček z plamene. Nevím, zda užíváním tímto nevhodným způsobem ztratil svou žáruvzdornost nebo je to tím, že dnes není taková zima jako včera, ale spálím si ruku a hrníček je pro mne naprosto neuchopitelný. Rozhodnu se jej tedy sundat za pomocí mého ultralehkého ručníku, který na treky nosím už dlouhé roky. Na toto však nejsou materiály, z nichž je vyroben, vůbec připraveny, a tak se k hrnku přitaví a dodnes v něm zůstávají tři obrovské díry. Na použitelnosti sice moc neztratil a používám jej dodnes, ale i tak to můžu přičíst na seznam napříjemných ztrát v trekové výbavě, které mne na této cestě provází. Pořád to však nemá nad nesnáze, které mne tradičně potkávají na trecích v řecké krajině.

Najezen se opět dávám na cestu, kdy po širokém hřebeni stoupám na ikonickou horu Velké Fatry, na vrchol Ploská, kde se sbíhají ramena zdejších hor v jeden široký hřeben, po kterém budu po zbytek dne kráčet. Právě v těchto místech také přecházím na červeně značenou trasu Velkofatranské Magistrály, která se táhne po sousedním hřebeni a která zůstává na mém seznamu jako nesplněná položka. 

Ploská odpovídá svému jménu a tak spíš než o vrchol se jedná o vyvýšené zploštělé prostranství. Proto je ze samotného vrcholu také výhled značně omezen, protože člověk vidí na všechny strany se táhnoucí horskou louku a až někde za ní vystupují špičky okolních hor. Pokud chci vidět něco více, musím tedy pokračovat kus dále. No jako každá jiná hora má i tato své osobité kouzlo.

Teoreticky bych se odsud mohl vydat na chatu pod Borišovom, dát si tam pauzu, něco pojíst a popít a pak se sem opět vrátit a pokračovat dále, ale to mi přijde jako zbytečná zacházka. Navíc jsem před chvílí jedl a odpoledne mi to ukazuje možnost dalších bouřek. Vzhledem k tomu, že mám před sebou cestu po širokém hřebeni bez lesů a stromů, rád bych byl pryč dříve, než sem dorazí. Pokračuji tedy přes travnaté horské louky od vrcholu Ploské přes Chyžky a Koniarky až pod vrchol Suchý. Míjím stáda ovcí a užívám si překrásné krajiny, kvůli které jsem tady. Velká Fatra je prostě jedinečná.

Přicházím na rozcestí pod Suchým Vrchom, když se začíná lehce kazit počasí a modrou prosluněnou oblohu zatemňují těžká dešťová mračna. Než se rozhodnu, zda pokračovat dále přes hřeben, zamířím okouknout Salaš pod Suchým vrchom, která má patřit k těm nejlepším ve zdejších horách. Nedivím se, je vskutku útulná a zařízena tak, aby poskytla dokonalé zázemí každému horalovi. Je prostorná a útulná, jsou zde latrýny i měkké postele, velká kamna a spousta nádobí. To se mi celkem hodí, protože vařit vodu v hrníčku už mě nebaví. Navíc na větší porci hydratovaného jídla potřebuji víc než ten jeden plecháček vody. Půjčuji si tedy jeden kastrol a před chatou si vařím svůj oběd, abych nabral sil na poslední z delších výstupů. I místní kadibudka mi přijde celkem vhod. 

Po obloze se mezitím prohání mračna a hřmí. Nějakou dobu zvažuji, že hřeben mezi Suchým a Krížnou vynechám a na Královu studňu budu pokračovat spodem, ale když vidím, kterým směrem plují mračna, řeknu si, že to risknu. Dobře udělám, protože bouře nakonec řádí o jeden hřeben vedle a nade mnou panuje modrá obloha a slunečné počasí. 

Kolem čtvrté hodiny odpoledne přicházím na Krížnou, kde se kříží hned tři červeně značené turistické trasy a kde Velkofatranská magistrála přechází na cestu Hrdinov SNP, další skutečně dálkový trail, který se nachází na mém bucket listu. K hotelu Králova Studňa jsou to odsud sotva tři kilometry. Vědět, že poslední den půjdu tak lehce a v porovnání s těmi předchozími dny povalím taková tempa, nerezervoval jsem si včera z nouze nocleh na hotelu Králova Studňa a došel až dolů do údolí nebo přespal na některé ze salaší dál odsud. Peníze za nocleh už si však stáhli a stornovat se to nedá, tak jim ty peníze přece nenechám jen tak. 

Opouštím Krížnou a během krátké chvíle potkávám v protisměru jdoucího chodce s německým ovčákem, se kterým se zapovídám. Pán je pocilajt (možná bývalý), chodí si po horách, vede stránku Living Slovakia a zrovna nese nachystat jídlo na Salaš pod Suchým někomu, koho vlastně ani osobně nezná, ale ví, že jde Cestu Hrdinov SNP a dnes chce nocovat právě zde. Překrásné gesto. Takový Trail Angel. Celkem se spolu zapovídáme a ztratíme tu spolu tak hodinu. Nevadí mi to však, času mám spoustu a byl to velice příjemný rozhovor. 

Nikam už dnes nespěchám. Bouři mám definitivně za zády a střecha i jídlo jsou poměrně nedaleko. Pohodovou chůzí sestupuji k hotelu a užívám si poslední pohledy na pohoří, které jsem si naprosto zamiloval. Málokdy se vracím na místa, která už jsem navštívil, ale tyhle hory budou patřit k těm několika výjimkám. Už se nemohu dočkat, až si dám Velkofatranskou Magistrálu a až tudy budu opět procházet během svého přechodu Slovenska po Cestě Hrdinov SNP.

Ani na Králově Studni se slovenská klasika neprovozuje, a tak si místo Halušek s brynzou dávám kuře s rejží. Děda, který už by dnes pít neměl, si opodál hraje s ohněm a málem do něj žuchne. Recepční je za mě asi rád a dobře si pokecáme. Když druhý den do jídelny na snídani nakráčí zájezd zhýčkaných debílků z Prahy, ani se mu nedivím. Rychle dosnídám a raději odsud utíkám pryč. Dnes už jen klesám lesy dolů do údolí. Zvažuji, že bych mohl dojít až do Banské Bystrice, ale autobus přijede, sotva dojdu do Dolného Hermance. Mířím tedy do Banské a odsud do Ružomberku na vlak, který mne odveze na východ do Košic, kde už na mne čeká má paní, která je zde u kamarádky. 

Další dny nás čeká malý road trip z východu na západ této krásné země, nocování v autě a různé jednodenní výlety po Slovensku, kdy projdeme Zádielskou dolinou, pak vystoupáme vzhůru a vrátíme se po stezce vedoucí po jejím okraji. Ještě toho dne zkoukneme překrásný Spišský hrad a zajedeme kouknout na viaduktový most v Telgártě. Taky strávíme dva dny ve Slovenském ráji, kde si dáme celodenní tůru přes Prielom Hornádu, Kláštorskou dolinu a přes Velký Kysel. Další den nás čeká okruh na Tomášovský výhlad a zaskočíme taky na Syslovisko na Muráňské planině. Nakonec se vrátíme na Malou Fatru, abychom si prošli Tiesňavy a Janošíkovy diery, kde nadobro zmizí můj cestovatelský klobouk ověšený cetkami z různých zemí. Už nikdy se s ním opět nesetkám a do Skotska jsem nucen tahat slamák, který pro takovou cestu není vůbec vhodný. Bez klobouku se však cítím nahý. 

Buď sbohem překrásné Slovensko, zase někdy jindy.