Velký kaňon

14 km 456m↑ 1097m↓

Budím se brzy ráno a pro ranní chlad celkem neochotně opouštím spacák, balím se a převlékám se. I když už jsem v údolí a panuje bezvětří, ve stínu hor je takové chladno, že opět beru termoprádlo, které mi začně vadit s přechodem na sluncem ozářenou stezku. Až na slunci si dávám pauzu, usedám na slámovou trávou mírně obrostlý vršek, vytahuji vařič a připravuji si svou poslední snídani v horách. Mám před sebou devět kilometrů převážně sestup, než dorazím do obce Monachil, 14 než se ocitnu ve městě Huétor Vega a 17, než dojdu na okraj Granady. Odhaduji, že nejpozději ve dvě jsem dole a už se těším na pořádný teplý oběd. Nu, chyba.

Po snídani vstávám a ještě nějaký čas sestupuji po široké prašné silnici. Je překrásný podzimní den a nic nenasvědčuje tomu, že by se cokoli mohlo podělat. S takovou jsem na oběd opravdu ve městě. Záhy však přecházím po mostě koryto Rio Monachill, která si razí cestu dnem kaňonu a než bych se nadál kráčím úzkou místy sotva viditelnou pěšinou, která střídavě klesá a opět stoupá pískově nažloutlými skalisky. Je vidět, že stezku nikdo nepoužívá, neboť místy je tak zarostlá, že ji není ani vidět a musím hledat, kudy jít dále, nebo si musím vyšlapávat stezku trávou a křovinami. Jeden dva úseky naopak chybí pro sesuv půdy. Nejen že je to mnohem náročnější než jsem čekal, ale navíc se s blížícím polednem ozývají nastupující španělská vedra. 

Ačkoli se tak nakonec jedná překvapivě snad o nejnáročnější úsek na celém treku a zároveň nejnáročnější sestup do údolí, jaký jsem kdy zažil, musím přiznat, že jde také o nejkrásnější a nejzajímavější úsek mého putování, poněvadž s každým zdolaným kopcem či obejitou skálou se mi naskýtá nový dech beroucí výhled jak na kaňon samotný, tak na roztodivné sochy, které zdejší skály tvarují. 

Je poledne a já jsem stále vysoko ve skalách a známky civilizace jsou v nedohlednu. Naštěstí však objevuji vodopád, v němž doplním zásoby vody a zvlažím sám sebe. Na vaření zde však nemám ani pomyšlení. Jsem stále na uzoučké stezce vysoko nad propastí a po obou stranách neroste nic než vysoká suchá tráva. Foukne trošku vítr a popelem lehne celá rokle, v níž se nacházím. Navíc ani nevím, kde bych se posadil a snědl případný pokrm. Nezbývá, než pokračovat dále.

Pomalu scházím stále níže a blížím se rozcestí, za kterým už bych měl pokračovat po schůdnější stezce. Ještě než tam dojdu, jsem však nucen přeskakovat široké hluboké koryto. Aby se mi skákalo lépe, sundávám batoh a přehazuji jej na druhou stranu, až po té se vrhám za ním. Opět si nasazuji krosnu na záda a pokračuji v před, když mi po pár krocích dojde, že mám nějak moc mokrý hřbet. Děsím se nejhoršího, sundávám batoh a prohlížím si svůj vak na vodu. Ano, stalo se přesně to, co jsem ze všeho nejméně potřeboval. Když jsem jej přehodil, musel se napíchnout na nějakou větev a nyní je v něm pořádná díra. Na seznam zničených věcí tak ke stanu, nafukovačce a zohnuté trekové holi mohu připsat další položku. Tento trek se mi opravdu vyplatil. 

Je hodně po poledni, když konečně stanu na rovné široké pěšině na druhé straně horské strouhy. Jen nedaleko odtud je rozcestí přivádějící chodce z různých směrů, za kterým by mělo být mé putování o poznání snadnější. Ještě blíže je pak pramen pitné vody. Nic nečekám, je mi jasné, že do města je to ještě daleko. Rozkládám vařič, plním si kotlík vodou a připravuji své opravdu poslední jídlo. Shodou okolností jde také o poslední dehydratovanou stravu, kterou mám v batohu. Dělám si také kávu, kterou jídlo zapiju a pokračuji dále.

Rozcestí spouje stezku mou se stezkami vedoucími po okolních svazích a vyhlídkách od Monachil, a poněvadž jde zjevně o oblíbenou destinaci nejen víkendových turistů, tak zde začíná být opravdu rušno. Zatímco běžně zde však lidé chodí s malým batůžkem, tak já tudy jako jediný procházím s pořádným báglem, na kterém je mimo jiné upevněný také stan. 

Z počátku procházím širokým údolím mezi skalami a opět se cítím jako na divokém západě, pak uvšem přecházím na velice úzkou římsu táhnoucí se nad šumícím potokem. Místy je stezka tak úzká, že musím kráčet bokem vpřed a tělem ke skále a u toho se chytat ferratových madel ve skále. Jen tiše doufám, že se nepřevážím a nezahučím do vody. Po všem, oč jsem na tomto putování přišel přijít ještě o veškerou elektroniku by bylo opravdu moc. Takové úseky však nejsou jedinou překážkou na mém putování hlubokou roklí nad potokem. V jeden moment jsem naopak přinucen slézt po schůdcích dolů a nějakou dobu pokračovat po kamenitém břehu uvnitř koryta. Kdyby jen trochu zapršelo, určitě se brodím po kotníky ve vodě. Nakonec opět vyšplhám na vytesanou římsu, po které pokračuji dále a naopak zdolávám úseky, kdy je skála tak nízko, že musím lézt po všech čtyřech. Abych se dostal dále, musím dokonce sundávat krosnu a tlačit ji před sebou, abych se vůbec dostal na druhou stranu. 

Nestěžuji si však, má to své kouzlo. Vlastně si to vše velice užívám a absolutním vrcholem této zážitkové trasy jsou lanové mosty. Po jejich zdolání však opuštím kouzelný svět pohádkového kaňonu a opět přecházím do hornaté krajiny jižního Španělska bohaté na výhledy. Westernová atmosféra mne nepřestává opuštět.

Je kolem páté hodiny odpolední, když konečně přicházím na okraj Huétor Vega. Sestup mi tak zabral celý den a já jsem tak spocený a zničený, že nepohrdnu dojet do Granady autobusem. Nemířím však na luxusní hotel a do sprchy, ale do nákupního centra pro pěkné slušné a především čisté oblečení a hlavně na pořádný dlabanec do Burger Kingu. Hranolky zalité chederem a zasypané špekem mi také přijdou velice vhod.