Východní svahy
Dnes jsem se vyspal opravdu dobře - snad nejlépe od začátku treku. Ráno se sám od sebe budím krátce před šestou a jsem dokonale odpočat. I když venku vanou chladné větry, nemám problém okamžitě opustit spacák a začít se balit a připravovat na další putování. Oproti nocování ve stanu tak nalézám další velkou výhodu. Druhou pak je, že člověk má mnohem více prostoru a nemusí se zdržovat balením stanu. Ještě před slunce východem jsem tak připraven k odchodu. Nějakou dobu se tak kochám naprosto božím rozbřeskem přecházejícím ve východ slunce a jakmile okolní krajinu ovládne jasné světlo, vydávám se na cestu. Od včerejšího nápadu vrátit se k neexistujícímu jezeru a pokračovat po hřebeni však opouštím. Jednak si nejsem jist, že tudy skutečně povede stezka, když navzdory značení v mapě nevedla ani k chatě, druhak se mi nechce hledat vlastní cestu vzhůru a především pak jsem na dně se zásobami vody a tam nahoře je nikde neseženu. Proto se nakonec vracím k plánu sejít zpět na GR 240 a po té pokračovat až na Refugio Vivac Peňon de la Polarda skrývající se na hřebenech nad východními svahy. Musím urazit sice téměř 40km v plné polní, ale oproti předchozím dním jsem odpočat a vycházím opravdu brzy ráno. Cestou bych měl také přecházet nejeden potok či horskou strouhu i míjet prameny, a tak bude kde doplňovat vodu a vařit. V mapě dokonce vidím zaznačený vodopád, tak už se celkem těším na sprchu. Vyrážím pod ohnivě zbarvenou oblohou a vše nasvědčuj tomu, že dnešek bude konečně stát za to. Nudné úseky předchozích dní mám definitivně za sebou a já si své putování opět neskutečně užívám, neboť krása střídá nádheru každým okamžikem, s každým výstupem i s každým nově poodhaleným zakoutím. Prostě paráda.
Po široké štěrkové silnici scházím stále níže a opět se přibližuji hranici lesa. Je chladné ráno a stále vanou silné mrazivé větry, takže termovrstva a větrovka mi přijdou opravdu vhod. Dokud kráčím v těchto výšinách užívám si však naprosto parádních výhledů do okolní krajiny. Nakonec však scházím mezi stromy a opět se ocitám na trase treku GR240 - Sendero Sulyar. Ten je v této části hor veden po cyklostezce, kterou tvoří zpevněná lesní silnice obcházející svahy hor, takže nic náročného. Jdu vlastně více méně po rovině, jen tu a tam mírně klesám nebo stoupám. Mrazivé vichry jsem zanechal vysoko nade mnou a teplota kolem mne je pocitově příjemná. Ja krásné podzimní ráno. Po třech dnech utrpení v neskutčných vedrech na úzkých horských stezkách s těžkou krosnou na zádech si najednou užívám vlahého počasí a lehce klušu vpřed pálíce kilometr za kilometrem.
Jak čas plyne, noha nohu mine a krásné slunečné ráno přechází v jasný podzimní den. Silnice táhnoucí se po obvodu hor již nevede vysoko nad nekonečnou plání pouštní krajiny jižního Španělska, ale klikatí se mezi zelenými kopci a na blízký dohled masivu, který se přede mnou tyčil předchozí dny jen v nekonečné dáli. Nyní nekráčím ani ve skrytu borovic, jako tomu bylo předchozí dny a kolem mne rostou jen nízké holé stromky a roztodivné keře, takže výhledy na zelené vrcholky kolem mne jsou zaručeny. Co zákruta, to nové panorama. Je až neuvěřitelné, jak se charakter krajiny najednou změnil. Najednou, jako bych se ocitl v úplně jiném světě, nebo minimálně jiném pohoří. Trasa se šlape lehce a sama, jsem odměňován naprosto kouzelnými výhledy, počasí je naprosto ideální a nejen okolní flóra a rysy kopců se liší, ale dokonce i fauna je zde jiná než doposud. Místo krav potkávám divoké kamzíky a kozorohy. Jedna kozoroží rodinka mi leží přes cestu, když zdolávám další zákrutu. Sotva mne zmerčí, tak hlava stáda zbystří a dává mladým znamení, aby se měli k odchodu. Stojím na okraji cesty a tiše je pozoruji, zatímco mladí opatrně přechází a posléze mizí v lese. Matka stáda odbíhá až jako poslední. Teprve po té pokračuji ve svém putování naplněn dalším zážitkem a dobit skvělým pocitem.
Čas se může točit kolem deváté hodiny, kdy už poměrně dlouho šlapu po přímé silnici cyklostezky Transnevada, která se zařezává hluboko do svahů zdejších strmých kopců. A právě zde, v nejhlubším zářezu vrásčitých kopců mne mé putování přivede ke studánce či prameni Fuente el Rosal na kamenné platformě nad horskou bystřinou. Místo vypadá naprosto parádně. Z kamení je vystavěna plošina, ke které vedou rovněž kamenné schody. Na plošině se pak nachází prostorný stůl a kolem něj čtyři lavičky k sezení. Vše je opět vystavěno z obrovských šutrů. Svah pak lemuje nízá zídka a uzavírá z opracovaných kamenů vystavěná studánka, ze které trčí trubka svádějící vodu do korýtka. Ideální místo pro ranní pauzu spojenou s přípravou snídaně a ranní hygienou. Okamžitě beru místo a dávám se do přípravy snídaně.
Na stole tedy rozkládám vařič a ohřívám vodu pro přípravu vloček a kávy. Než voda dovaří, opláchnu se aspoň ve studené vodě a vyčistím si zuby. Pak už ovšem hurá do vydatné snídaně na začátku krásného leč náročného dne.
Najeden a občerstven se zbavuji termoprádla, balím batoh a vyrážím na cestu dále. Netrvá příliš dlouho a pohodlnou štěrkovou cyklotrasu na další hodiny opouštím a strmě stoupám vzhůru po úzké stezce borovicovými lesy. Místy lesy opouštím či vystoupám nad jejich hranici, abych se do nich posléze opět vrátil. Úzká pěšina se klikatí lesy a travnatými svahy podobně, jako v prvních dnech cesty, narozdíl od těch však nabízí kouzelné výhledy na okolní kopcovitou krajinu.
Nevím, zda jsem nabil tolik sil po konečně prospané noci či ztratil tolik na váze batohu, ale navzdory terénu se mi dnes šlape mnohem lépe. Roli může samozřejmě hrát i o poznání příjemnější počasí doprovázené lehkým horským vánkem. Doslova klušu a k mému údivu pálím kilometr za kilometrem jako nic. Výstupy lesy jsou pro mne také hračka a i když dorazím do míst, kde musím přelázat bezpočet spadlých stromů a razit si vlastní stezku, tak si to velice užívám.
Šlapu tak lesy i skalami až v jeden moment opět přejdu na pohodlnou cyklotrasu. Nezdržím se zde však dlouho a ujdu po ni sotva pár desítek metrů, než jsem opět odveden na úzkou stezku strmě stoupající do lesů. Počasí mi naprosto vyhovuje, okolní krajina je nádherná a výhledy jsou skvostné. Pobíhám, fotím a blbnu. Přecházím také bezpočet horských struh, takže o vodu také není nouze.
S postupujícím dnem se však mění i počasí a po poledni udeří klasicky vedra a bezvětří. Jako na potvoru tou dobou šlapu krajinou bez jediného toku či pramene, a tak musím se zásobami vody šetřit. Dle map bych však měl kráčet kolem vodopádu, a tak doufám, že na něj skutečně narazím, dopřeju si pod ním sprchu a mezitím si uvařím oběd, poněvadž už začínám pociťovat hlad. Někdy odpoledne tak scházím na širokou písčitou silnici táhnoucí se po vyprahlých svazích. Ta se neustále klikatí stejným směrem po úbočí jednoho svahu, z leva se do mne opírá pečící slunce a veškerá koryta, na která narážím, jsou vyschlá. Někde v dáli před sebou bych však stále měl mít onen vodopád a jak postupuji vpřed, slyším i hučení vody, takže věštím pořádný potok. Zanedlouho ho i vidím a slyším hluboko pod sebou.
Přicházím tak pod další horskou stěnu, kde se cesta stáčí po úbočí protějšího svahu. Právě v těch místech vidím úzkou pěšinu táhnoucí se mezi balvany a právě ta mne přivede k zaznačenému vodopádu. Jde však spíše o horskou strouhu padající do vodou vyhloubené tůňky zhruba z výšky jednoho metru, takže abych se zde umyl, musím se hodně pokrčit a pomáhat si ešusem. I přesto si dopřeji tolik potřebnou očistnou a osvěžující koupel, zatímco mi bokem v pytlíku boptná další chod mé dehydratované stravy. Pořádně se nadlábnu, osvěžím a doplním zásoby vody a vydám se na cestu dále. Až do večerních hodiny opět pokrařuji po pohodlné cyklotrase a opouštím ji až v nejméně vhodnou dobu.
I když odpoledne opět vládne neskutečné španělské vedro, cestu si moc užívám. Šlapu si po široké prašné silnici vlnící se horami a spíš scházím z kopců, než abych stoupal vzhůru. Když už musím nahoru, jde o výstup mírný a velice příjemný. Cesta vede ve stínu lesů a hor, a tak horko místy příliš nepociťuji a užívám si parádních výhledů a zdejší roztodivné krajiny. Nejednou se také setkám se stádem kozorohů či horských koz. Tolik co za ten jeden tady jsem jich neviděl ani za ty dlouhé roky, co žiji v Tyrolsku. Neskutečná paráda.
K večeru horký podzimní den střídá opět příjemně vlahé počasí doprovázené mírným větrem, který je doslova pohlazením po těle i duši a dodává mi sil v dalším postupu. Charakter krajiny se opět výrazně mění a spolu s ním i cesta, kterou musím kráčet dále. Nyní se má cesta tak pohodlně nevlní, ale stoupá stále vzhůru a místy i dost strmě. Nekráčím však po úzkých krkolomných stezkách a nemusím přelézat ani žádné kořeny, balvany a kamení. Naopak stále kráčím po pohodlné zpevněné trase Transnevada, takže se mi jde velice pohodlně, vůbec nezastavuji ani netrpím a i do strmých kopců poměrně rychle klušu.
Vystoupám o něco výše a dalších pár kilometrů opět šlapu po rovné cestě táhnoucí se po vrstevnici, dokud nenarazím na vyhlídkovou plošinu s lavičkami. Odložím si zde batoh a dávám si krátkou pauzu, kdy ve stoje obdivuji okolní krajinu a pořizuji spoustu snímků. Pak ovšem opět nasazuji batoh a vydávám se na cestu dále, dokud nenarazím na pramen Fuente de Paredes, kde si konečně dávám pořádnou pauzu. Vzhledem k tomu, že se jedná o jediný zdroj vody široko daleko, plním si ešus, v němž vařím vodu na Dhal ze žluté čočky a také veškeré vaky a lahve. Další den chci totiž opustit oficiální trasu treku GR 240 a velkou část dne pokračovat po trase Transnevada táhnoucí se těsně pod hřebenem, o kterém jsem předchozího večera přemýšlel, že bych se tudy dnes mohl dát. Paradoxně tak budu procházet celkem nedaleko místa, kde jsem dnes nocoval, ale to nevadí. Věřím, že to bude stát za to a jak další den ukáže, můj úsudek se vůbec nemýlil.
Sedím tedy na lavičce a čekám, dokud se můj ešus nenaplní dostatečným množstvím vody. Pramen je tak slabý, že voda z něj spíše plynule kape než teče, a tak se celkem načekám. Dlouhou chvíli tak věnuji studování mapy, plánování trasy a zvažuji, kam až bych mohl dojít. V mapě vidím zaznačenou restauraci Posada de los Arrieros při stejné silnici průsmykem, kterou jsem včera odpoledne přecházel a kam bych do dalšího večera mohl dojít a bude-li zavřena stejně jako restaurace, kterou jsem včera míjel, tak na rovném plácku v jejím okolí klidně i přespat. K další chatě by to pak však bylo méně naž 20km a tak uvažuji, že ráno vyjdu opravdu brzy, hecnu se a další den ujdu 54 km. Uvidím, co mi síly a motivace umožní. Buď to půjdu dva dny nebo to zvládnu během jediného dne na jeden zátah.
Konečně mám dostatek vody na mou polévku, a tak dávám ešus na vařič a ohřívám vodu. Mezitím plním lahve a vaky vodou. Je to běh na dlouhou dobu, takže mezitím stihnu dovařit, najíst se, přebalit batoh a připravit se na další večerní pochod.
Zásoby vody jsou doplněny a já za večerního slunečního světla vyrážím dále. Vzduch je příjemný a obloha se pomalu barví do růžova od zapadajícího slunce, když stále kráčím po široké pevné silnici klikatící se kopci pohoří Sierra Nevada. Zažívám dokonce i celkem humornou příhodu, když v jeden moment narážím na muže stojícího u auta. Jakmile mne spatří, roztáhne ruce a začne na mne něco španělsky vyřvávat. "English?" zeptám se ho opatrně. V ten moment rychle nasedne do auta a rychle odjíždí neznámo kam.
Den postupuje, slunce zapadá za obzor a začíná se šeřit. Právě v tu dobu musím po téměř celém dni opustit jasně viditelnou silnici a dát se úzkou stezkou vedoucí lesy strmě vzhůru do hor. Za stále větší tmy tak nasazuji čelovku a stoupám vzhůru temnotou. Značené sloupky jsou naštěstí reflexní a tak se odráží od světla mé lucerny a já znám směr své cesty. Když vystoupám nad hranici lesa, objeví se na obloze navíc jasně zářící měsíc v jehož svitu je i úzká stezka jasně viditelná, takže místy úspěšně šlapu vpřed bez užití světla mé baterky. Může být půl deváté, když konečně dorazím na útulnu Refugio Vivac Peňon de la Polarda vysoko nad hranicí lesa téměř na hřebeni hor. Právě včas, neboť tou dobou začínají vanout silné mrazivé větry. Chata však nabízí parádní závětří a neskutečné pohodlí. Sotva si položím svou nafukovačku a zalezu do spacáku, usínám mrtvolným spánkem.