Vzhůru do hor

10,8 km          494↑           257↓

Pokud by někdo potřeboval vědět, kde na Mallorce sehnat plynovou kartuši pro svůj vařič, pak je to jednoznačně Kenia Outdoor v centru města Palma de Mallorca. Tohle jsem už věděl, a tak jsem nemusel zmateně pobíhat po městě a marně hledat obchod s plynem pro hikery. Na ostrov jsme však dorazili někdy po poledni a než jsme se doprcali do města, nadešel čas siesty, a tak i tento outdoorový obchod zavřel své brány případným návštěvníkům až do večerních hodin. To jsme si však zjistili předem, a tak jsme se pro dnešek ubytovali v jednom z mnoha hotelů ve městě a prošli si město. K večeru jsme zamířili rovnou pro kartuši a já si zde celkem spontánně koupil svou už čtvrtou nafukovací karimatku. Musím říct, že zatím drží, vzduch z ní neuniká ani jsem ji nikde neztratil a ze všech, které jsem kdy měl, jsem s touto nejspokojenější.

No taky jsme si během večera několikrát prošli město, dokoupili nějaké jídlo, sladkosti a hlavně spoustu vody, protože jsme počítali s tím, že po cestě moc vodních zdrojů nebude. K nejbližšímu, o kterém jsem spolehlivě věděl že nás čeká, jsme měli dojít až tak druhého dne cesty a ten byl navíc už také vyschlý. O tom však v našem příběhu až o něco později.

Po dobrém jídle jsme se přesunuli na hotel, odkud nás dalšího dne čekala zdlouhavá cesta do Port d´ Andratx, kde mělo naše putování začít. V místě jsme se ocitli až někdy po jedenácté hodině dopolední a bylo víc než jasné, že daleko asi dnes nedojdeme. Slunce pořádně peklo a byl hic jak sviňa, ale za teplem a sluníčkem jsme se sem přece z chladných končin střední Evropy přijeli. Jo, kdybychom věděli, jak chladné putování v mrazivém větru a mlze to v dalších dnech ještě bude. Dnes tomu však nic ani zdaleka nenasvědčovalo.

Je po jedenácté hodině polední, když nás autobus konečně vyhodí na zastávce v Port d´Andratx. V rychlosti si prohlédneme přístav, pořídíme pár fotek na mostku a vyrážíme na cestu. Slunce neskutečně peče, je totální bezvětří a vzduch je těžký až nedýchatelný. V porovnání s Andalusií, ze které jsem se však před pár dny vrátil, je to celkem snesitelné. I přesto se mi jde těžce a potím se od prvních metrů. A to jdeme pouze po rovince ulicemi přístavního města. Jak mi bude, až začneme v těch vedrech stoupat do hor? No, na to jsem opravdu upřímně zvědav.

Asi za půl hodinky chůze a hledání odpadkového koše se došouráme na okraj města, kde začínáme stoupat po GR221 vzhůru na hřeben. Co že dělám na GR221, když jde o přechod hor vlastní cestou. No, když jsem zde byl prvně, tento úsek jsem přehlédl a začínal cestu až v Sant Elm. Chci tedy vidět, o co jsem vlastně přišel a pak pokračovat do Arracó, kde je další z možných nástupů na GR221. Rád bych si obě cesty porovnal. Až po dalším dni stráveném na jednom z ještě záživných úseků trasy začne to pravé dobrodružství zdolávání hor po neznámých stezkách.

Stoupáme vzhůru do strmého kopce po úzké hliněné stezce zapouštějící se hluboko do země. Sem tam přecházíme přes asfaltku vedoucí k vilám na kopci a po celou dobu jsme pronásledování rodinkou s hlučnými ratolestmi. Jsem celkem rád, když je konečně ztratíme z dohledu i doslechu. Ticho osamění v přírodě však záhy pro změnu naruší skupinka magorů na kroskách. 

Konečně jsme nahoře, město máme někde v nedohlednu za hradbou lesů a před námi se rozprostírá pohled na útesy topící se v modravých hladinách moře. Kolem se prožene další blázen na krosce a projde týpek v kovbojských botách a my se vydáváme na cestu. Jak však záhy zjistíme, GR221 opět nesmyslně klesá někam dolů a táhne se po níže položené široké silnici, aby posléze opět stoupala vzhůru. Přijde nám to celkem zbytečné a nesmyslné, když můžeme pokračovat po hřebeni, odkud budou určitě mnohem lepší výhledy, a tak se s GR221 loučíme už nyní a pokračujeme po výše položené stezce táhnoucí se po skalnatém hřebeni. Po levici máme neustálý výhled na třpytící se hladinu moře, od kterého se odráží slunce a po pravici na nás tu a tam vykouknou hory, které budeme v následujících dnech zdolávat. Na moře vyplouvají lodě a nebýt tolika hlučných chodců všude kolem, byl by to dokonalý den.

Pomalu pokračujeme po hřebenové stezce a kocháme se výhledy, načež přicházíme mezi urostlé rudokoré borovice. Pod těmi pokračujeme ještě nějaký kus dále, než zjistíme, že jdeme špatně a že jsme museli někde přehlédnout odbočku. Vracíme se tedy a horko těžko ji hledáme, marně však. Jak nakonec zjistíme, měli jsme pokračovat přes velké kameny. Na to, že zrovna tento úsek je opět oficiální GR221, tak viditelnost a značení nic moc tedy.

Usedáme do stínu a chystáme si oběd. Tentokrát má každý své jídlo dle chuti, oba však od skvělého českého výrobce Adventure Menu. Na jejich hydratovanou stravu nedám dopustit. Zatímco já si připravuji výborné kuře Tikka Masala, má paní testuje dětské menu kuřete na paprice. Chutná to celkem dobře, jen by to chtělo zapracovat na těch těstovinách. Je sice fajn, že jsou ve tvaru zvířátek, ale mohly po zalití vodou taky změknout. Je mi líto, ale u těstovin pro dospělce to máte o dost vychytanější. 

Po dobrém jídle opět vstáváme a vydáváme se na cestu. Za pár minut se vyškrábeme na kamenitý hřebínek a mi se naskytne pohled na Dračí ostrov, který mne při mé poslední cestě ze Sant Elm provázel tak dlouho, až mne začal otravovat. Zdržovat se pohledem na něj teda nijak nepotřebuji a pokračuji v chůzi. Netrvá dlouho a úzká stezka nás provází kotlinou pod bílo-rudými skalami. Má to své jedinečné kouzlo. Tohle je mnohem lepší zážitek. Skalami procházím do lesa a nás čeká rozhodnutí, zda budeme po GR221 pokračovat do Sant Elm a odsud po asfaltce do Arracó, nebo zdali to vezme nejkratší možnou cestou lesem rovnou do Arracó. Vzhledem k tomu, že nevíme, o jak vytíženou silnici se jedná a jaký tam bude provoz, volíme nakonec lesní cestu směřující na Arracó. Nakonec je to dobrá volba.

Kráčíme tedy lesní stezkou, která nás přivede na o něco širší silnici scházející borovicovým lesem do údolí mezi horami. Jsme najedeni, jdeme z kopce, stromy vrhají chladivý stín a je nám příjemně. No co víc si přát.

Jak si tak šlapeme v sevření lesa, cesta nás přivede k oplocenému pozemku, kde na nás z druhé strany pletiva začne okamžitě hlučně dorážet pes. "No jo, nestresuj, však jenom procházíme." Sotva ho však setřeseme, objevuje se další a v další zákrutě opět jeden. Nakonec po nás štěkají tak čtyři uřvaní čokli, zatímco pátý tomu všemu jen tiše přihlíží. Naštěstí jsou však na druhé straně plotu z pletiva, a tak nám nic nehrozí. Za malou chvíli je opět ticho a my z lesa přecházíme na ulice okrajových částí městečka. V zahradách rostou mandarinkovníky a kaktusy, slunce stále jasně září a ptáci zpívají ve skrytu korun stromů.

Když však dojdeme na začátek ulice, kde máme přejít na hlavní silnici, musíme se smát. Na zdi tady visí přes třicet nejrůznějších poštovních schránek. Co to má jako být? Že by zde pošta nezajížděla od domu k domu, ale pouze takto na začátek ulice? No, zjevně ano, protože jak si všimneme během naší cesty ještě několikrát, je to zde úplně běžná praxe a takové schránkovníky se porůznu nachází na začátku ulic v okrajových částech měst celkem často. 

Opouštíme tuto raritní nástěnku schránek na dopisy a přecházíme na hlavní silnici. Hned jsem rád, že jsme nešli do Sant Elm a odsud po ni nešlapali celé čtyři kilometry. Je tady vskutku nečekaně silný provoz. Do města to však naštěstí není daleko. Za pár minut jsme na jeho okraji a za dalších pět minut v centru, kde je otevřená restaurace. To nám přijde celkem vhod. Sedáme si ke stolu a po horkém dni stráveném venku se chceme osvěžit každý nápojem dle chuti a libosti. U mě je to tradičně pivo, u mé paní naopak Cola. Terasa se nachází ve stínu stromů a historických budov města a pohodovou idylku narušuje jen kontroverzní rodinka podivných hlučných lidí u vedlejšího stolu, kterým nejednou odletí míč doprostřed silnice a v jeden moment se jim dokonce převrhne kočárek s děckem. No mám z nich dost a dávám si ještě jedno pivko. 

Je celkem horko a zásoby vody se nám rychle tenčí, takže se jdu ještě zeptat, zda si tady můžeme dokoupit vodu. Zatímco v suchém Řecku to pro mě byla běžná praxe a ve zdejších tavernách jsem si vždy dokupoval dva tři litry vody na další den, tak tady mají jen malé půl litrové flašky. No, nevím kolik bych jich musel vzít a pracně přelévat. Tak nějak počítám s tím, že cestou narazíme na vodu. Nejpozději u Refugi Coma d´en Vidal určitě musí být! Tam jsem si pár let zpátky doplňoval vodu, tam jsem se dokonce i koupal. Do té doby s vodou určitě vydržíme a když ne, tak v mapě ještě nějaké prameny a studny vidím. To půjde. 

Zdržíme se zde dýl, než bychom měli a než jsme vůbec plánovali, celkem jsme se rozseděli a vstávat se nám moc nechce, ale vzhledem k tomu, že musíme ještě najít nějaké místo pro nocleh a ani nevím, kdy bude tma, měli bychom vyrazit. V andalusii pár dní zpět jsem měl čas pro vandrování do sedmi, ale tady jsme severněji a východněji, takže to může být i mnohem dříve. Dle apky dokonce už v šest, ale tomu se mi jaksi nechce věřit, dokud se mi to opravdu nepotvrdí. Navíc jsme dnes ušli pro mě strašně směšnou vzdálenost, a tak velím k odchodu a doufám, že dojdeme až na odpočívadlo Coll de sa Gramola, které je jen deset kilometrů odsud.

Opouštíme tak centrum města a uličkami šlapeme za město vstříc dalšímu kopci. Celkem mě děsí nízko položená spleť kabelů elektrického vedení nad našimi hlavami, a tak jsem celkem rád, když máme tu městskou zástavbu konečně za sebou. Dále stoupáme širokou stezkou klikatící se lesem. Cestou je bezpočet míst, kde by se jistě dal postavit stan, ale já chci jít dále, dokud je světlo. Cesta nás přivede až pod vrchol Puig d´en Guida, kde končí les a v dálce je vidět další stavení. Je skoro šest hodin večer a opravdu se stmívá. Nevypadá to, že bychom někde dál našli dobré místo pro stan a vyhlídnuté odpočívadlo je stále příliš daleko, a tak odhazujeme věci a hledáme si místo pro stan. Nakonec se jako nejlepší úkryt ukáže právě plácek skrytý u cesty tam, co máme schované naše batohy. Stavíme si tak stan ve skrytu křovin na okraji lesního porostu, večeříme a jdeme spát. Z dnešního výkonu nejsem kdo ví jak nadšen, ale co nadělám. Snad další den dojdeme o poznání dále.