Z Nové Pece na Modravu
Den 6. - Nečekaný návrat
Další den ráno vstávám a má nálada se nelepší. Jsem rozmrzelý, vzteklý a mám zlost. Pořád si připadám jako totální poraženec. Venku svítící slunce mou náladu příliš nelepší. Spíše naopak. Zatímco se mé prádlo převaluje v pračce, usedám k notebooku a dostávám pošetilý nápad. Na poslední den cesty jsem měl přece naplánováno ujít pouze 8km. Co se vrátit a v protisměru dojít zbytek trasy? V sobotu mám stejně sraz se spolužákem ze střední, který se přestěhoval do Budějovic, takže tam na jih zase pojedu. Ano! To by šlo! Okamžitě se toho plánu chytám a koukám na spoje. Naštěstí mám rychloschnoucí prádlo a tak většina mých věcí během chvilky uschne na balkóně. Jen s ponožkama si musím zajet do veřejné prádelny v přívoze a hodit je do sušičky. Boty naopak vysušuji celou cestu novinami, které jsem si vzal ještě jedny do zásoby, abych měl svá bagančata čím vystlat i v noci. Rychle tedy nahážu věci do batohu a tak nějak bezmyšlenkovitě a podvědomě snad na základě předchozí zkušenosti sem přihodím něco navíc. Jednak termoprádlo, které vůbec nebudu potřebovat, a zcela nepochopitelně ešus a můj dřívkáč, který na Šumavě vůbec nehodlám používat.
Krátce po dvanácté však už sedím ve vlaku a zase uháním přes celou republiku zpět na Šumavu. Tentokrát však do Nové Pece a nemůžu se vynadívat na obrovská kupolovité mraky, jež to mne celou cestu provází. Právě ty dělají z fotky dobrou fotku. Jen ať se to udrží. Budu mít snad ty nejlepší fotky, jaké jsem kdy nafotil. Tohle přesně potřebuji! Krátce po osmé vystupuji v Nové Peci a zatímco se mračna rozplývají a na obzoru se rudě barví obláčky, já šlapu svižným tempem na nocoviště pod Plešným jezerem.
Jsem zde ještě před slunce západem. Čeká mne však nemilé překvapení. Je čtvrtek, přístřešek při nocovišti je plný nějaké omladiny, samo nocoviště působí jako kemp či jedno velké stanové městečko a vím, že za mnou jdou nějací další dva postarší páprdové nesoucí si stan. O takovou společnost vážně nestojím. Navíc koukám, že bych musel spát v tom největším blátě. Usedám a otevírám mapy.cz. Naštěstí zde mám signál, a tak koukám, kde by se dala jinde složit hlava. Vidím, že při jezeru jsou lavičky a přístřešky. Přes den tam bývá asi dost živo, tak proč se nenatáhnout tam? Tuhle možnost si odsouhlasím, nasazuji čelovku, zapínám na nejnižší chod, abych neplašil lesní zvěř a temnotou nocí šlapu vzhůru pěšinou, která snad vede korytem řeky, nebo se nějaká do ni vlévá. Brzy jsem však nahoře. Umyji se, rozbalím spacák a jdu spát. Po dvou dnech ve vlaku a jedné noci v posteli opět usínám doma v přírodě. Jsem spokojen.
Den 7. - Kulhavé údolí
Vstávám brzy ráno a je krásné počasí. Na to jak jsem se včera celou cestu kochal obrovským bílými mraky, dnes to vypadá na den bez jediného mráčku. To zamrzí, ale i s tím se dá žít. Myji se, balím a dávám se na cestu nahoru na Plešný. Jdu překrásnou divočinou a jsem nadmíru spokojen.
Po předchozím úprku jsem motivovanější než kdy dříve. Proto si i přes naloženější batoh držím nevídané tempo. Zároveň se však stačím kochat výhledy na jezero, od kterého jsem před okamžikem vyšel. Vzduch je krásně čistý a voní lesem.
Konečně jsem na vrcholu, odkud vede další úžasná hřebenovka až na Třístoličník na Česko-Rakousko-Německém pomezí. Zatímco Čecha potkám snad jediného, germánů tu je nad hlavu. Vzhledem pro svůj tiroláček na hlavě se se všemi srdečně zdravím. Kochám se též výhledem na mé drahé Alpy kdesi v modravé dáli. Jako na potvoru, mraky na obloze však nejsou žádné.
Blížím se k vrcholu Třístoličníku a jsem nadšen nejen tou nádherou, ale také svým tempem. Ne! Takovým tempem nebudu spát před Modravou, kam plánuji dojít a odkud chci jet do Budějovic, ale až za Modravou. Ano! To udělám. Půjdu
dále. Půjdu co to jen půjde. Pak někde přespím a během dalšího dne dojdu až do Železné Rudy. Pouze tak budu mít skutečně splněno a budu si moci Šumavu odškrtnou. Kamarád počká přeci.
Chvátám dále. Hraji si s tou myšlenkou. Sním. Fotím. Klopýtám po kamenech a užívám si jedné z nejkrásnějších hřebenovek. A tu najednou mi na tom snad nejkrásnějším úseku sklouzne noha na kameni. Noha se mi obrací a bodavá bolest z kotníku vystřeluje do celého těla. V momentě ležím na zemi. Tmí se mi před očima. Mám žízeň. Nevěřím že vstanu, ale nakonec se mi to přeci povede. Dost mi v tom pomůže poutnická hůl, kterou si na začátku každé cesty vyrobím. Sotva však došlápnu, noha se podlamuje znovu. Znovu mým tělem projíždí bolest. Cítím úzkost a žízeň. Jen asi o deset metrů dále se stezka napojuje na asfaltku vedoucí z rakouské strany. Nějak se tam dobelhám a sundávám botu. Kotník je sněhově bílý a trojnásobný. Sakra! Co teď?
Vstávám tedy. Noha ukrutně bolí. Sotva ji za sebou tahám. Šlapu však dále na vrchol. Jistě je odtud nádherný výhled, který by si zasloužil pár snímků. Na to však nyní nemám ani pomyšlení. U rozcestníku si zkontroluji směr a dávám se na další trasu podél pohraničních sloupků. Tentokrát však už dolů. Opatrně našlapuji na velké kameny a při každém dopadu noha urputně trpí. Je potřeba to nevnímat.
O řádný kus níže se dostávám snad na normální turistickou trasu. Nejsem si však jist, jestli to není spíše potok.Skutečný potok naleznu však až mnohem níže. To už však opět kráčím suchou cestou.
Posadím se do rozvalin přístřešku nedaleko odtud a snídám. To mi dodá sil na další cestu, a tak se vydám po asfaltce skrze lesy a louky až do Nového Údolí, kde mne hned z kraje obce uvítá železná opona.
Právě zde přijíždí vlak, který zde má konečnou a bude se vracet na České Budějovice. Teoreticky bych mohl jet s ním. Ale proč? Mám se vzdát? Mám zase utéct? A co pak? Jet až domů? Nebo jít k doktorovi v Budějkách? Co jak mi dá sádru a berle? Jak se s tím a krosnou na zádech potáhnu domů? Ne, Dave, tohle pěkně rozchodíš, jako to koleno loni na podzim. S tím jsi zvládl téměř dvě stovky kilometrů a jak to přešlo. Minimálně těch padesát ještě zvládneš. Že je to něco jiného? Možná. Ale rozchodíš to. Nakonec skutečně pajdám dále až na Krásnou horu, kde si dám obědovou pauzu. Už to ani tak nebolí, a tak si sundávám botu a převazuji obvaz. To však byla chyba. Další hodinu mám pak co dělat, abych něco ušel. Opravdu to bolí. Taková ta levá kůstka ani není vidět. Ale příroda je zde vskutku nádherná.
Nakonec dojdu k březové aleji přibližující mne Strážnému. V té na chvíli poklednu, abych si něco vyfotil a jak vstávám, má poutnická hůl praskne. Nyní jsem bez opory a tak nezbývá než šlapat dále a spoléhat přitom jen na vlastní síly.
I přes výron jako prase se kolem třetí dobelhám do Strážného. Ačkoli měl tento výlet být po předchozích dnech s "kamarády" čistě detoxikační, nyní je třeba tlumit bolest. Navíc na výron je dobrý studený obklad, a tak se obložím zevnitř. Dám si k tomu polévku a šlapu dále. Jen v tom vedru po té trošce piva začínám trochu umírat. Slunce opravdu peče.Naštěstí nejdu po loukách věčně. V nořím se do lesa, kde je příjemný chládek a opouštím ho až v podvečer.
V lese se potkávám také s jedním cyklistou. Je to nějaký starý pán z Německa, který má konečně důchod a tak jezdí, co může. V létě chce přejet celé Německo. Opravdu mu to přeji. Nyní má však jinou starost. Ptá se mne, kde může legálně postavit stan a tak ho směřuji na nocoviště na Modravu. O jiném sám bohužel nevím. Já to sice asi už dneska nedojdu, ale on to na kole určitě dojede. Mezitím se zapovídáme, jako bych se snad nezapovídal s žádným náhodným Čechem na cestách.
Dědek se se mnou mezitím rozloučí a odjede a mi v tu chvíli dochází, že jsem úplně zapomněl na mou bolavou nohu. O pár minut později ho potkám zase. Tentokrát stojí na nějakém rozcestí a směje se mi, že i s tou mojí nohou jsem rychlejší jak on na kole. Když mu řeknu, že mne najednou přestala bolet, zavtipkuje, že ze mě sňal moji bolest a kráčí se mnou dále. Nakonec se přeci jen rozloučíme s tím, že se možná ještě potkáme a já se opět zahloubám do své samoty. Blíží se večer a já opouštím les.
Ještě nebylo ani osm a já jsem na místě, kde jsem plánoval nocovat. Přemýšlím. Zůstat či jít? Nakonec se rozhodnu nadejít si ještě šest kilometrů k prameni Vltavy, kde se rozhodnu nakonec přespat. Aspoň to budu mít druhý den blíže na Modravu. Patrik v Budějovicích se už navíc po mě shání. Dokonce navrhuje, že zde pro mne ještě dnes dojede. To já však rezolutně odmítám. Když už nepůjdu dále, musím dojít alespoň na křižovatku, kde jsem měl před pár dny zahnout a nechat své poraženecké kamarády jet domů. Jen tak budu mít tu Šumavu alespoň částečně za sebou, i když se nebude jednat o takový můj klasický přechod, na jaké jsem zvyklý. Nakonec mne přesvědčí, že mne nabere aspoň druhý den na Modravě, že je blbost tahat se půl dne hromadnou dopravou, když on tu cestu zvládne za hodinu a půl.
Rozhodnu se tedy jít dále. Ale měl jsem zůstat. Rychle se stmívá, čeká mne pro mě dnes již náročné stoupání a jsem unaven. Nakonec jdu naprostou tmou a za chůze usínám. I přesto však dojdu své cesty cíle. Před spaním sundávám obvazy a lekám se toho, co na první pohled spatřím. Nakonec to však není tak zlé.
Toho večera se umyji pouze vlhčenými ubrousky. Na pramen Vltavy bohužel ani s ešusem v ruce nedosáhnu. Nevadí. I když se děsím bolesti, která mne čeká ráno, nakonec celkem rychle usnu. Aby taky ne. Mám za sebou 43 km, z toho 36 s vyvrtnutým kotníkem.
Den 8. - Slzy hrdosti a dojetí
V sobotu opět vstávám dřív než slunce. Noha kupodivu nebolí a dokonce s ní začínám i trošku hýbat. Paráda. Počkám na denní světlo, převážu si nohu, sbalím se a zajdu se za denního světla podívat na pramen toho toku, kterýžto básníci opěvují. Pouštím si Vltavu od Bedřicha Smetany a náhle mi na tvářích kanou slzy dojetí.
V sobotu opět vstávám dřív než slunce. Noha kupodivu nebolí a dokonce s ní začínám i trošku hýbat. Paráda. Počkám na denní světlo, převážu si nohu, sbalím se a zajdu se za denního světla podívat na pramen toho toku, kterýžto básníci opěvují. Pouštím si Vltavu od Bedřicha Smetany a náhle mi na tvářích kanou slzy dojetí.
Není čas být sentimentální. Rychle se sbalím a vypadnu. Ještě se vyšplhám a na vyhlídku nad pramenem Vltavy a pak už kráčím stále blíže Modravě.
Opět si začínám pohrávat s ono myšlenkou, že bych to mohl přeci jen hecnout a dojít aspoň do Prášil a vyfotit si Prášilské jezero bez příkrovu mlhy a deště. Jak se však blížím Modravě, začínají se objevovat první davy víkendových turistů a ti mě odrazují víc než déšť, vedro, sníh či třeba i dolámané nohy. Rychle si to rozmyslím. Turisté neturisté, nemůžu si však po těch dnech chůze odpustit koupel v potoce. Co na tom, že mě vidí. Však už mě nikdy neuvidí. Ví houby, kdo já jsem. A tak přejdu most, sevleču se jdu se mýt rovnou vedle stezky.
Nakonec zřím i Modravu a na mé tváři se opět objevují slzy štěstí i dojetí.Dojdu na onu proklatou křižovatku nedaleko penzionu Arnika. Mám splněno. Můžu jít na kafe a čekat na Patrika.
Šumavu jsem tak přešel i nepřešel. Nevím, zda si ji můžu započítat. Ale je to celkem jedno. Určitě jsem zde nebyl naposled. Jednou si ji rád přejdu znovu. Tentokrát však půjdu přes Ostrý celou dobu po hranici a vychytám snad termín, kdy se na některá místa nevztahují nejrůznější omezení. A taky bych si ji rád jednou přešel cik cak těmi nejzajímavějšími místy. Trasu už mám naplánovanou.
A co s nohou? Kde kdo mě strašil, že je to na sádru a kdoví co ještě. Než jsem se dostal k doktorovi, bylo pondělní. Mezitím jsem si pobyl v Budějovicích a v neděli ještě zajel pro své věci, které jsem zanechal v karavanu na pastvě. Doktor se netvářil, že by ho mé zranění kdoví jak zajímalo. Asi už se viděl na obědě. Sotva se na ten kotník podíval. Letmo si prohlédl rentgenový snímek a řekl sestře, ať mi to převáže. Ještě se mě zeptal, jestli mám vlastní obvaz. Paráda, další zbytečná cesta přes celou republiku. Zavázat jsem si to mohl sám a další dny proležet na pastvě.
Po třech dnech ležení ji můžu zase začít pomalu zatěžovat. Zatímco vy tedy čtete tyto řádky, já balím a valím vlakem ku Praze. Zítra se přesunu do středohoří a dám si zlatou stezku zemí hradů. Příští týden se pak vydám na svou pouť po Československé hranici. Snad to všechno stihnu, než zase zmizím za prací v Tyrolsku.