Z Nýrska na Modravu

Den 1. - Jen pár kroků na hranici

Sundávám tedy bundu a ukládám ji do nové krosny, se kterou ze začátku trošku bojuji, poněvadž mi úplně nesedí na zádech. To se ovšem během následujících dní srovná a nakonec ji začnu mít i rád. Je lehká, ať do ni nacpu cokoli, necítím to a navíc se do ni vejde více, než do té staré objemově větší. Nakonec mne nohy zavedou na zříceninu hradu Pajrek.

Má trasa odtud dále ovšem ještě není pevně daná a stále zvažuji a rozhoduji, kudy a kam a jak dále. Prvně jsem plánoval jít přes Zadní Chalupy, zde snad i přespat a ráno se vydat dále po hranici. Druhý plán na základě jiných doporučení naopak počítal s cestou přes Hamry. Nakonec se ovšem rozhodnu vrátit k původnímu plánu, a tak se lesní cestou vydám na modrou turistickou trasu a tudy k rozcestí u Zadních Chalup. Cestou lehce sprchne, ale to mne nerozhodí. Naopak to dokresluje zádumčivou atmosféru zdejších luk a přírody samotné. 

Poněvadž je počasí nevyzpytatelné a já jsem líný rozdělávat tarp, plánuji nocovat poblíž turistických přístřešků či rovnou v nich. Právě u Zadních Chalup jeden takový je - stůl a střecha, co víc si přát? Dorazím zde však však krátce po páté a to je opravdu brzy. Navíc si nejsem jist, zda se odtud dá jít po hranici, a tak se nakonec rozhodnu povečeřet a kráčet dále na rozcestí pod Lovečnou, kam bych naopak došel z Hamrů. Než se však vydám dále, nemůžu se přestat smát jedné takové místní zhovadilosti. Křižovatka jak stádo, ale mapa je na úplně opačné straně, nežli rozcestník. No párkrát jsem si to přešel, než jsem zase zmizel v lese.

I Pod Lovečnou jsem však celkem brzy. Tuším, že kolem sedmé a do slunce západu zbývá spousta času. Tak co tedy? Zůstat, či jít dále? Ale kam? Na hřeben? Na Ostrý? A kde se tam natáhnu? Koukám do map, zkoumám terén a jak tak čas plyne, rozhodne za mne déšť, a já si začnu stlát v přístřešku na stole, kam se sotva vejdu. Během stlaní a přípravy pohanky na ráno kolem mne také párkrát proletí sršeň, který mizí ve skulině kousek ode mne pod přístřeškem. Asi tady buduje hnízdo. Vůbec si mne však nevšímá, a tak zde spolu strávíme v suchu noc. Jen jemu se spalo asi pohodlněji. Je to zde vážně malé, takže spím celkem poskládaný.

Den 2. - Šutrava

Jak už to tak u mě bývá, vstávám opravdu brzy ráno. Se sluncem tak říkajíc. Balím se tedy a lesní cestou šplhám až na státní hranici. Zde mne pak čeká úchvatná hřebenovka podél hraničních kůlů, která mne dovede až pod Ostrý. Ja chladné počasí, mračna se honí po obloze a fouká vítr. Nádhera.

Na Ostrý si vyšlápnu po značené trase a přemýšlím, co dál. Chtěl jsem zde obědvat, jenomže ono ještě nebylo ani osm. Vždyť sám, drže dělené půsty, nehodlám snídat dřív jak v půl desáté. .To je tak, když z map zmizí běžně přístupná trasa. Vyšplhám tedy až na vrchol, pokochám se výhledem a šlapu dále. Je celkem sychravé a chladné počasí, mračna se ženou, mlhy stoupají a chladné větry vanou.

Nešlapal jsem však po hranici, ale značenou stezkou, která se trošku točí, a jaksi mám stále pocit, že podél sloupků, které vidím, se budu spíše vracet. Jsem zmaten, a i když si prvně zajdu párset metrů do Bavor, nakonec se zorientuji a přeci jen následuji viděné pohraniční sloupky. Netuše, že sejdu-li kousek přes hranici, pak se na ni stezka opět vrátí, sleduji striktně sloupky a šplhám po skalách jak horská koza. Místy je to vážně o hubu a samému se mi to moc nezdá.

Jak  už vám asi došlo, tudy cesta opravdu nevede a nakonec zjišťuji, že se to dá vzít po stezce na bavorské straně, která mne nakonec vrátí zpět na hranici. Šplhám proto z kozí stezky, na které se s krosnou sotva držím - karimatka mne dost vyklání od stěny, a házeje před sebou batoh na nižší stupínky, lezu na bezpečnější a asi i jedinou skutečnou stezku v těchto místech. Pro příště už budu vědět. A vy také.

Dále už opět šlapu úžasnou hřebenovkou. Přesně takové mám nadevše rád. Sem tam i zamrholí, sem tam mi cestu zahalí kouzelná mlha a já se o půl dvanácté ocitám při rozvalinách Juránkovy chaty na Svarohu. Sakra! 

Vždyť zde jsem měl nocovat. A jsem zde dříve, než bych si vůbec dal oběd. S takovou dojdu na Hůrku ještě dneska. Ale můžu já? Vždyť kamarádi, kteří se mají připojit v Železné Rudě, mají dorazit až zítra odpoledne. Poněvadž se však jedná o tytéž, kteří nakonec nedorazili ani do Českého Švýcarska, zjišťuji, jaká je situace. Ano, dorazí zítra. No co naplat, posadím se tady tedy a přemýšlím co dále. Koukám do map, pročítám si tipy, které mi lidi na tuto cestu dali a zvažuji, co s načatým dnem. Nakonec se rozhodnu sejít do Železné rudy, něco pojíst a na večer se pak vydat k Jezerům, kde by se snad dalo najít i místo pro nocleh. Ano, toto je plán. Poobědvám tedy a valím dále. 

Bylo mi doporučeno dát se Dámskou cestou, ta k se ji vydávám hledat.  Že se po ní nesmí, zjišťuji až o pár dní později. Příště to chci stejně vzít celé po hranici. To mne přijde mnohem lákavější.

Teď ale k mému hledání oné stezky. Psali totiž něco o kamenné zídce, kterou uvidím nad sebou a na které by měla ona stezka začínat. A tak chodím od rozvalin tam co se cesta svažuje, od tamtud zase zpátky a rozhlížím se kolem. Můj zrak probodává mlhu hustou jak mlíko, ale ať koukám jak koukám, žádnou zídku nevidím. Nakonec se nějakou podivnou náhodou na stezce přeci jen objevím a už chápu. Ta zídka tady skutečně je, avšak abych ji viděl, musel bych být o několik metrů níže. Vypadá to zkrátka úplně jinak, než jsem si představoval a než co jsem hledal. 

První část stezky vypadá vskutku skvěle. Sem tam je to sice překážková dráha přes popadané stromy, ale za mě paráda. Nakonec však sejdu na obyčejnou lesní cestu a nadšení mizí. Dle map je však ona Dámská o něco výše, což mi nesedí. Nevšiml jsem si žádné odbočky. Ale co. Mám spoustu času a tak se vydám výše, kde najdu bahnitou cestu rozježděnou těžkou lesní technikou a po té se vydávám vstříc neprohlédnutelné mlze zpět nahoru hledat Václavák, až to pro nulovou viditelnost a zbytečnost mého počínání zase obrátím dolů.

V Alžbětíně jsem kolem druhé a konečně pořádným deštěm šlapu na Železnou Rudu. Opravdu nevím, co dál. Mám před sebou půl dne a na další stanoviště je to pouze necelých 10km. To je nic!  

Déšť tedy přečkám na zastávce, posvačím, projdu se Železnou Rudou, nakoupím si, povečeřím na místní benzince a nakonec se rozhodnu protáhnou mou trasu o jeden čekací okruh a vyjít si na Čertovo a Černé jezero, někde zde přespat a druhý den se vrátit pro kamarády.

Sotva však opustím Železnou Rudu, přižene se snad největší průtrž od začátku roku. Do toho fouká a mne zalévají ty největší chcance padající ze stromů. Během krátké chvíle promokne má bunda, kalhoty, batoh  - vše více méně vodě odolné. Durch jsou dokonce i mé boty a to je tvoří kůže a Gore-Tex. Neskutečné! Nasazovat však pláštěnku teď už nemá moc cenu. Jako by se mi něco snažilo sdělit, nečekej na ně. Vždycky jsi s jedním z nich vychytal to nejhorší počasí. Třeba i sněhovou bouří v květnu.

Šlapu, poklusávám a jezera stále nikde. Zatímco první dva kilometry k rozcestí "Pomník A. Kašpara" jsem ušel snad za deset patnáct minut, další dva šlapu téměř půl hodiny a začínám z toho být zoufalý. Je to jen můj dojem? Jdu správně? Sešel jsem někde z cesty? Ne! Zatímco od rozcestníku níže má být Čertovo jezero dva kilometry, od jezera ke zmíněnému rozcestí jsou to naopak kilometry tři a půl. Divné že? Nu, nakonec přeci jen k jezeru dojdu. To už jsem však výše a fouká zde hodně ledový vítr. Navíc mne v tom všem ubíjí myšlenka, jak moc se blížím místu, kde jsem předchozí noci spal. 

Už jseom opravdu mokrý. Úplně durch! Voda ze mne teče, v botech mi to čvachtá. Je mi zima a 

třepu se. V konec deště nevěřím. Spát dneska venku bude veselé. Musím najít přístřešek, i když ani ten v tom větru nebude kdoví jaká spása. Dle map by se měl nějaký nacházet výše na rozvodí. Dle obrázků slibuje i záchranu a noc v suchu. Mám štěstí. Skutečně tady je! A ne jen tak ledajaký.  

Je to spíše takový polosrub. Vše tedy svlékám a navlékám na dlouhý špagát, který provazuji mezi trámy. Nakonec to tady vypadá jak v havířské šatně, kde visí mundůry u stropu. V dešti se rychle osprchuji, vysuším se a třesoucí se jak kapka potu mezi půlkami cvičitelky aerobiku během zemětřesení se balím do spacáku. Dnes lituji, že sebou nemám žádné termoprádlo, které už jsem sebou přestal nosit, poněvadž jsem ho nikdy pořádně nevyužil a nenapadlo by mě, že ho budu potřebovat v červnu. Vždyť pár dní nazpět jsem na svých poutích zmíral vedrem. Balím se tedy do spacáku, mažu boty krémem a vykládám je prozřetelně zakoupenými novinami, aby se aspoň trošku vysušili. Také si ještě připravím kaši na ráno a lezu do spacáku. Jsem tak promrzlý, že ani do rána následujícího dne se pořádně nevyhřeji. Ale i přesto usnu.

Den 3. - Kamarádi

Když se ráno vzbudím, jedním okem vykukuji ze spacáku a nadějeplně pozoruji trhající se oblohu. Je to jen proužek, ale přesto doufám a věřím v dobré počasí. Modrý pruh se roztahuje v nadějné okno. Nikam nespěchám. Konečně je mi teplo a kamarádi dorazí až odpoledne. Ležím tak do devíti a přemýšlím, jak dál s promoknutými věcmi. Mračna se mezitím roztrhají a objevuje se modrá obloha.

Posnídám, obléknu si druhou suchou košili a kraťasy a všechny mokré věci zavěšuji na batoh tak, aby na větru a slunci mohly schnout. Mezitím přijíždí nějaký lesák, pozdravíme se a on mizí v lese. Já naopak šlapu dále na Černé jezero. Dolů je to opravdu sešup, který doufám nebudu muset šlapat zpátky nahoru. Jsem však rád, že jsem zde nešlapal ve včerejší průtrži, poněvadž oba v mapě zaznamenané přístřešky jsou srovnány se zemí a celou tu trasu bych tak absolvoval tam i zpět v tom nejhorším, co mne na cestách zatím potkalo.

Pořídím tedy pár snímků, přečtu si něco o vzniku jezera a historii místa a nakonec skončím u studia mapy. Ten krpál se mi nahoru moc šlapat nechce, a navíc se nerad vracím stejnou cestou, kterou jsem přišel. Nakonec to však hecnu a svižným tempem si vyběhnu až nahoru. Jde to snáz, než jsem čekal. Dojdu zpět k onomu přístřešku, kde jsem nocoval a začnu balit suché věci, či je převěšovat tak, aby vlála a sušila se právě ta mokrá místa. Mezitím se vrací onen lesák, který mne zda ráno zdravil. Musí si říkat, co je to za trotla, že se stále balí. Co už. Zvedám se a prosluněným lesem šlapu zpět na Čertovo jezero.

Zahanbeně musím přiznat, že těch piv padlo opravdu hodně a já měl už tak trochu náskok. Jak už to u mě s tím proklatým nápojem bývá, hrtanová příklopka si vzala dovolenou, a do mě jich zahučelo dvanáct jak Němců do krytu. Nechlubím se. Hrdý na to nejsem. Jen pro úplnost příběhu suše konstatuji. Samotnému by se mi to nestalo. Vlastně mám tak trochu okno, kdy a jak jsme odcházeli a zda ještě pršelo. Jen vím, že dále v lese byla taková mlha, že už nemělo ani cenu vytahovat foťák a na to, jak se ostatní báli, že mne budou tahat, nakonec měli co dělat, aby mi stačili a já měl místy i kilometrový náskok. Aspoň je mi jasné, proč Obelix nesměl pít kouzelný nápoj, když se v něm koupal jako malý. Nakonec jsme na nouzovém nocovišti Hůrka ještě za světla a kamarádi si staví stan, zatímco já poprvé roztahuji můj tarp. To i přesto, že v déšť tuto noc nevěřím.

Den 4. - Moklava

domluvíme nocleh v teple a v suchu. Pak už s klidem vyrážíme na Prášilské jezero. Alespoň na chvilku odbočíme z jinak všudypřítomného asfaltu, zdoláme příkrou cestu, která připomíná spíše potok a nakonec jsme tam. Koukneme se na jezero schovávající se v mlze a šlapeme dále. 

Jsme zde hádám něco po čtvrté hodině, ale za to zmoklí jak slepice. Pláštěnky zavěšujeme v kolárně penzionu, co můžeme sušíme na rozhicovaném topení. Myjeme se, sušíme a jen v ponožkách scházíme na jídlo dolů do restaurace. Kluci neplánují šlapat dále, ale zato se chtějí sejmout, a tak hrajeme karty, pijeme pivo a zahříváme se bylinnými likéry našich německých sousedů. Nakonec to zabalíme a jdeme spát.

Den 5. - Poraženci

Když jsem se ve středu ráno vzbudil, za okny stále lilo. Stále jsem však věřil, že to během dne přejde a hlavně, že když půjdu já, půjdou i ostatní. Proto jsem i přes lehkou kocovinu od rána čekoval počasí, zkoumal mapy.cz a koukal na nouzové přístřešky pro případ dalších dešťů a těšil se, jak jistě brzy vyrazíme. Bohužel, nestalo se tak. Kamarádi zaveleli k ústupu a já se tak nějak zmanipulován společenským míněním i včerejším pitím otupělou myslí přidal k nim. Navíc mi jeden z těch gizdů vypnul topení, na kterém jsem sušil boty. Nakonec jsem tedy na IN kartu nahrál jízdné na vlak a vyrazil spolu s nimi do Prahy.

Sotva jsme došli na autobusovou zastávku, odkud nám jel 10:07 autobus, přestalo pršet. Měl jsem ještě sedm minut na to přesvědčit ostatní, abychom šli dále. Ale nikdo o tom nechtěl ani slyšet. Zajímavé. Ještě před příjezdem dělali ramena, jak nejsou z cukru. Nyní odjíždí po dni deště. Ale tak je to s nimi vždycky, že utečou před deštěm, náledím, kroupami či sněhem. Pak si dají v pěkném počasí tempíčko na Lysou, udělají namachrované selfíčko a jdou zase dolů. Jenomže v pěkném počasí umí chodit na procházky každý. Co se s tou přírodou třeba i trochu poprat a sáhnout si na dno sil?

Oni odjíždí, a já nakonec bohužel s nimi. Mám zlost nejen na ně, ale především na sebe, že jsem tak manipulativní a odjíždím, i když nechci a vlastně ani nemusím. Vždyť nejsem na nich závislý. Věčně chodím treky sám. Proč nyní jedu s nimi? K čertu! Celou cestu mne provází pocit neskutečného poraženectví, ale co dělat, už jedu. V Praze mne opustí. Oni jedou do Opavy, já ještě ke kamarádce pro věci. Nechci ji příliš obtěžovat do mého dalšího odjezdu na další trek. Vždyť ani nevím, kdy a zda vůbec půjdu. Předpovědi na další měsíc nejsou kdoví jaké. Že vyrazím zpátky hned dalšího dopoledne jsem ještě netušil.

Než se vrátím na hlavní nádraží, něco se na Smíchově podělalo a tak má mé Pendolíno hlášeno zatím 80 minut zpoždění. Jako by se mi nyní něco pro změnu snažilo zabránit v odjezdu. Ale stejně nakonec Ostravanem valím ku nám na sever. Cestou si celý nešťastný v notebooku dělám fotky. Že za celý den téměř nepršelo mi na radosti nepřidává. Mám zlost. Doma jsem až kolem jedenácté v noci a jdu rovnou do postele. Usíná se mi však velice těžko. Pocit poraženectví mne nenechává usnout. Takhle jsem to přece neplánoval? Chtěl jsem se měsíc prát s minimem, které si ponesu v batohu. Jsem vskutku zdrcen.