Zagorie

Další den jsem vzhůru opravdu brzy. Nevstávám však a dále odpočívám. Ostatně ke snídaní jsem pozván až o půl osmé, a tak mám čas. Proto ležím a jako předchozího dne nakukuji do mapy. Závěrečný úsek mého okruhu do Gjirokaster bych měl totiž šlapat přes sedlo položené nad dvěma tisíci výškovými metry, a po zasněžených vrcholcích, které jsem předchozího dne viděl, si nejsem úplně jistý, jak moc tato trasa bude průchozí. Podle ujištění mých hostitelů by s tím však neměl být problém. I přesto jde však o největší stoupání na mém dosavadním putování, a tak zvažuji, jak zdolat tento výstup, kam nejlépe dnes dojít a kde nocovat, abych následujícího dne nešlapal jen do kopce a rozprostřel tak síly na celý den. Dokonce počítám s možností, že v těch největších denních vedrech si rozložím tarp, v jeho stínu se trošku prospím a přes sedlo budu pokračovat až v pozdních odpoledních hodinách a na druhou stranu klidně i kousek za tmy. Jak tak vše prohlížím a propočítávám, vyruší mne z mého přemýšlení slepice v kurníku za okny, kam se zjevně má hostitelka vydala pro čerstvá vejce. Proto odkládám telefon a mířím do koupelny udělat ze sebe opět člověka. 

Jen o něco později vycházím před dům, slunce už svítí a uprostřed zahrady stojí prostřený malý stolek. Má hostitelka se okamžitě dává do smíchu, protože ty dvě Němky, které tady také nocují, chtěly hned ráno vypadnout na nějakou túru a doposud nevstali. No to jsem zvědavá, jak daleko dneska dojdou. Záhy jsem ale vyzván, abych usednul a dostávám skvělou kávu, zdejší bílý chléb, domácí vejce a nějakou sladkou tuhou hmotu, o které se záhy dozvídám, že je to marmeláda. Je vskutku skvělá, jen mazat moc nejde. I přesto si ji užívám. Chléb, který jsem včera do sebe soukal z donucením suchý a tvrdý, je očividně také domácí a musím říci, že takto čerstvý je o poznání lepší. Skoro jako čerstvý brioche nebo vánočka. 

Nasnídám se tedy do syta, poděkuji za veškerou péči a jdu si pro batoh. Ještě než však odejdu, opět mi milá paní ukazuje fotky některých míst, kterými budu procházet a navádí mne na stezku opouštějící Peshtan a vedoucí do hor. Loučíme se pomalu jako staří přátelé a prosí mne, abych napsal, až večer dojdu do Hoshteve či kam vlastně dojdu a budi-li opět někdy mít cestu, abych se určitě zastavil. Rádi mne opět uvidí. Budu se asi opakovat, ale jsem opravdu nadšený z noclehu na tomto místě a setkání s takto úžasnými lidmi.

Slunce stoupá vzhůru a já opouštím Peshtan a na jeho konci se za mnou opět pouští nějaký pes. Pamatuje však jednoho ze včerejších rozhovorů nevšímám si ho příliš a i on mě po chvíli nechává. Jsem za obcí a záhy mi začíná být poněkud nevolno a mi během krátké chvíle docvakne, proč vlastně. Příliš sladkého na snídani. Na chvíli si tedy sedám a piju vodu. Pak se však opět zvedám a vydávám se vstříc překrásné Zagorii, která mne okamžiě očaruje. Opravdu! Jen první kroky za obcí se mi rozevírá výhled na zelenou kopcovitou krajinu a já jsem vší tou nádherou pohlcen. Během pár okamžiků nevolnost úplně opadá a já motivován uháním po lesních stezkách. Po lesních? Ano, opravdu! Po třech dnech konečně šlapu lesy. Ach, jak mi ten stín chyběl.

Klušu tedy po úzké stezce vyznačené rakouským Alepenverein, která se mírně vlní v kopcích. Místy stoupá, místy klesá, není to však nic náročného. Největší problém tak tvoří bezpočet kozích stezek, které mne tu a tam svádí z cesty. V jeden moment přicházím do míst, kde se nade mnou tyčí až mysticky vypadající stromy a právě u těch zahnu na úplně opačnou stranu a zajdu si tak pěkný kus cesty. Ale co mám dělat, když stezka vyšlapaná zvířaty je tak dobře viditelná a až mnohem později se rozplývá. Obracím se tedy a vracím se k potoku po onimi stromy. Chvíli se rozhlížím, ale nakonec si červeně značeného kamene všimnu. Je jen o něco výše a za houštinami. Vyšplhám se tady k němu a pokračuji v mém putování. 

Stezka se dále vlní lesy bohatými na úzké drobné stromky, mezi kterými jako hvězdy na obloze jasně svítí ty obsypané růžovými květy. Nemám zdání, o jaký ze zdejších stromů se jedná. Zda nějaké divoké třešně či tak něco. Ve zdejší krajině působí opravdu kouzelně a zdobí bezpočet výhledů, na které cestou narážím. 

Je něco před polednem, já mám za sebou opět krátké bloudění na zdejších stezkách a přicházím ke studánce. Pramen je ukryt pod stromy nabízejícími skvělý výhled, jsou zde i nějaké drobné suché klacíky a místo, kde se dá pohodlně usadit. Ideální plácek pro oběd, pomyslím si. Doplňuji si tedy lahve, rozkládám svůj dřívkáč a rozdělávám oheň, na který stavím ešus s vodou. V tom si připravím dostatek vody jak pro těstoviny, tak i pro kávu. 

Pohodlně sedím a zasněně pozoruji krajinu, dřevo praská, kouř voní a voda začíná bublat. Přelévám ji tedy k těstovinám a ještě chvíli čekám. Nakonec se však dávám do jídla a posilňuji se instantní kávou. Pln nové energie se pak dávám na cestu dále. 

Ještě nějakou dobu pokrařuji lesy, kochám se výhledy a se znepokojením si všímám svého kolene. To jsem si totiž jen týden před svou cestou z Rakouska rozbil a i když už tam byl dávno strup a zdálo se v pořádků, nyní se strup mění ve vlhkou žlutou hmotu, ke které se slétají mouchy. Nevím čím to může být, snad zdejším horkem a klimatem. Příliš pozornosti tomu tedy raději nevěnuji a pokračuji v před. 

Po nějaké době začíná stezka klesat do údolí k potoku, přes který vede obloukový kamenný most. Působí to vskutku čarovně. Všude kolem nic než příroda, horská krajina, zelené lesy zdobené růžově kvetocími korunami a mezi tím vším takový skvost. Přecházím tedy říčku a během pár kroků stanu na opačném břehu. I zde rostou stromy, ale velice málo a do lesního porostu má tato strana opravdu daleko. Stín se tak opět stává vzácností a to zrovna v největších odpoledních vedrech, která mne každý den tak ničí. Aby to nebylo málo, mám před sebou snad nejstrmější stoupání mého putování horami jižní Albánie. Není to nic velkého, pouze nějaký třista metrů výškových, ale to neskutečné horko a těžký vzduch v kombinace s kamenitým terénem mi dávají opravdu zabrat. Z počátku ještě nadšeně šlapu a kochám se výhledy na okolní krajinu, v závěru už si však dávám pauzy a rozhlížím se, kde je vlastně další značka. Je to prostě kamenný svah, a tak tu a tam sejdu z cesty. Výhledy jsou odsud však naprosto famózní.

Jsem fyzicky znaven a zmožen, a přesto nabit energií a touhou pokračovat dále, a tak nakonec žíznivý a upocený stanu na okraji obce Limar a musím říci, že jsem dosti překvapen. Pokud mi totiž některé stavby na mé cestě přišly bizární či zastaralé, tak tady se zastavil čas snad někdy v ranném středověku. Je zde pár domů vystavěných z kamene bez dveří a oken, velký chlívek oplocený plotem spleteným z klacků a proutí a hliněné prašné silnice. Jediné, co tady připomíná evropu dvacátého století, jsou dřevěné sloupy nesoucí dráty elektrického napětí a jedno auto zaparkované uprostřed vsi, jinak nic. Něco takového jsem opravdu nečekal.

Procházím obcí, dělám první kroky a samozřejmě na mě začíná dorážet další pes. Nenabíhá na mě však. Pouze mne pozoruje, pronásleduje a z pro něj bezpečné dálky na mne štěká, dokud obec opět neopustím. To už však pokračuji po úzké pěšině po zdejších horských loukách, na kterých se volně pasou koně. Po své pravici vidím navzdory vedrům sněhem pokrytý vrchol, před sebou pak skály, kterými budu co nevidět pokračovat. Prvně však musím zdolat další horský potok, přes který nevede žádný most. Jsou zde však nějaké kameny, po kterých se dá přeskákat tak říkajíc suchou nohou.

Jsem na druhé straně a chci pokračovat. Opět mne však dohání hlad, a tak si dávám krátkou pauzu na opravdu malou svačinu a se znepokojením si opět prohlížím mé rozbité koleno. Strup už se přeměnil kompletně v odpornou žloutou hmotu, nalátávají na něj mouchy a nevypadá to vůbec dobře. Nakonec tedy beru do ruky nožík a rozhodnu se pro drobnou polní operaci. Co je mrtvé, musí pryč. Desinfekce mi z lékarníčky však jaksi zmizla, tak aspoň beru antibakteriální ubrousky a lepím je rovnou do rány. Takto ošetřen se zvedám a pokračuji dále.

Další kousek cesty vede po skalní římse, ale brzy přechází na širokou prašnou silnici. Po té během pár chvil přicházím do další obce jmenujíce se Leskaj. I zde se zastavil čas v ranném středověku a zdejší domy se příliš neliší od Limaru, který je stále na dohled. Potkávám zde však prvního člověka od doby, co jsem opustil Peshtan. Je drobný, snědý, má knír a navzdory neskutečnému horku na sobě má dlouhou košili, kalhoty a na nohou vysoké holínky. Nemůže to být nikdo jiný, než nějaký místní sedlák. Chvíli sedí na zídce, pak z ní skáče a někam odbíhá a potkávám ho ještě párkrát. Neustále však drží u ucha telefon a někam se celkem nervózně snaží dovolat. Mne pozdraví, ale jinak si mne nevšímá.

Během pár chvil tak opouštím i Leskaj, kde se mi podaří nalézt alespoň zdroj pitné vody a po horských lukách plných krav šlapu vpřed. Tyto krávy však nejsou takové, na jaké jsem zvyklý z alp. Jsou neskutečně pohublé a mají mnohem tupější výraz. 

Nechávám krávy krávami, louky loukami a opět přecházím na úzkou pěšinu, která mé kroky záhy vede po skalních římsách. Stezka je úzká, avšak bezpečná a nabízí překrásné výhledy. Jsem nadšen a vybavuji si závěrečnou scénu z filmu poslední mohykán. Přidávám do kroku a plný nové energie tak svižným tempem klušu vpřed, až málem přehlédnu jednoho malého leč krásně zbarveného hada vyhřívajího se na slunci. Zastavím jen pár kroků od něj, v ten moment však vystřelí pryč do hluboké trávy. Chvíli zůstávám stát a uvědomuji si, jak blízko jsem stál nebezpečí, o kterém jsem před cestou četl a o kterém jsme i včera večer diskutovali. Musím si sakra dávat větší pozor. 

Opět se dávám do pohybu a během pár minut dorazím do další drobné obce. Doshnice však na tom není o nic lépe než předchozí dvě vesnice. Jde vlastně jen o pár kamenných příbytků a chlívků mezi stromy v lese. Nemám však nejmenší zdání, kudy pokračovat dále, a tak usedám naproti jednomu z chlívků, prohlížím si mapu a odpočívám. Mezitím ke mne přichází jeden zvědavý psík. Neštěká však na mne ani neútočí. Je vidět, že by si nejraději hrál, ale bojí se. Proto mne jen opatrně obchází a prohlíží si mne. Dokonce přinese i klacík, když mu ho však hodím, už jej zpět nepřinese. Nakonec odběhne, podleze prostý plot z klestí a mizí kdesi za nedalekým chlívkem. Já také vstávám a pokouším se hledat cestu na Hoshteve. Červeně značená trasa, kterou kráčím, tenkrát ještě v mapách od seznamu viditelná nebyla a jediná cesta, kterou mi apka ukazuje, že bych jí měl pokračovat dále, neexistuje. Po nějaké chvíli se však objevuje jeden z místních a sám od sebe mi ukazuje cestu na Hosteve. Až nyní zjišťuji, že jsem tak vlastně opustil červenou trasu, ale v zásadě mi to nikterak nevadí. Toho dne jsem si užil opravdu dost a po zdolání jednoho nudného výstupu po klikatící se lesní silnici se mi opět otevírá krajina plná výhledů. A s výhledy přichází i nemilé zjištění. Právě hřeben, přes který jsem chtěl dalšího dne pokračovat, je zasypán hromadami bílého sněhu. Žiju v Alpách, jen před pár dny jsem z nich přijel a moc dobře vím, co dokáže to bílé svinstvo obzlášť v teplých jarních dnech. Ne, tudy opravdu pokračovat nehodlám. Je potřeba nalézt jinou cestu.

Zatímco si se znepokojením prohlížím zasněžený hřeben protějšího masivu, ke kterému bych navíc musel sejít zpět do údolí, potkávám dalšího pastevce. Ukazuji mu tedy na bíle zbarvená vrcholy a ptám se ho, zda jde o Maja le Lalucit či další vrcholy, které čtu z map. Očividně však nemá nejmenší zdání, jak se zdejší hory jmenují, a tak mu zamávám na rozloučenu a chci pokračovat. On si však pokládá ruce k hlavě, jakože spí, ukazuje na nedalekou vesnici a neustále opakuje Guesthouse. Po dvou nocích v Guesthousech to však odmítám. Asi bych si musel nafackovat nebo se propadl studem sám před sebou. Chodit treky, spát venku, to je přece oč tu běží! Vrtím tedy hlavou, rozhodím rukama a volám Natura. Zvedá palec a usmívá se. Pak se loučíme a já pokračuji v cestě.

Ještě nějakou dobu pokračuji ve svém toulání. Silnice je rovná a pohodlná a já jen zasněně pozoruji okolní kopce. Nastává však klidný podvečer, a tak se rozhodnu uvařit si ještě něco k jídlu, dokud je světlo. Stavím tedy dřívkáč, přidávám tuhý podpalovač a kolem se povalující klacíky a chrastí a dávám vařit vodu. K večeři se rozhodnu dát si opět rýži na curry. Je skvělá a parádně mi sedne. Nakonec se rozhodnu tady i přenocovat. Však proč ne. Je tady rovná louka, další obec není daleko a kdo ví, co by mě čekalo za ní či při průchodu jí samotnou. Psi? A dál? Dlouhé kilometry nějakým šíleným terénem, kde bych se jen těžko natáhl. Však už jsem to mnohokrát na svých cestách zažil. Přejdu parádní místo pro nocleh a pak ne a ne něco najít. 

Není kam spěchat. Závěrečnou etapu cesty už mám beztak před sebou. Stavím tedy tarp a skrývám se pod ním. Ještě než usnu, bedlivě zkoumám mapy a plánuji alternativní cestu. Mám vlastně dvě možnosti. Buď sejít dolů do údolí a překročit sedlo či průsmyk položený o nějakých pětset výškových metrů níže, nebo celý ten masiv obejít. Je to sice dál, ale za to mnohem pohodlnější cestou. No, nakonec se rozhodnu pro tento 46km dlouhý pochod.